Investiční společnost Schwab se v jedné ze svých posledních analýz věnuje akciím v „jediné zemi, která v roce 2019 plánuje stimulaci“. Nebudu čtenáře napínat, tou zemí je podle Schwabu Čína. Jde samozřejmě o to, jak onu stimulaci zadefinujeme – například podle odhadů Pictetu by příští rok měla fiskálně stimulovat i eurozóna. Schwab podle všeho bere v úvahu jak fiskální, tak monetární směr a eurozóně to pak „kazí“ očekávané zvyšování sazeb, Japonsku zase zpomalování QE (i když v obou případech to může stále znamenat stimulaci, jen ne tak razantní). Ono je to ale i s tou Čínou trochu problematické.
Čínské lákadlo
People’s Bank of China se nyní snaží tlačit sazby i měnový kurz dolů. Podporuje úvěrový trh a příští rok by se mělo přidat snížení daňové zátěže. Znamená to pro čínský akciový trh doporučení „nakupovat“? Ani náhodou. Jak ukazuje následující graf, korelace mezi čínským akciovým trhem a vývojem produktu je celkem mizerná. Navíc bych podotkl, že v Číně nyní začíná jen další sloka obehrané písničky, kdy se na každé cyklické i strukturální zpomalení reaguje další stimulací, která může v konečném důsledku jen pozdržet potřebný přechod na novou rovnováhu. Tedy posun od tvrdého k měkkému, od investic ke spotřebě, od průmyslu ke službám. Můžete mi namítnout, že tu tuhle svou písničku opakuji již hodně dlouho a žádné větší problémy se v Číně neukazují. Jenže pohled na vývoj zadluženosti ukazuje, že tahle nota na své relevanci neztrácí, naopak.
Zdroj: Schwab
Americká rozštěpenost
Možná to je překvapivé, ale korelace mezi akciovým trhem a vývojem produktu je nízká i v řadě dalších zemí, včetně USA. Dobře to ukazují pokrizové roky právě ve Spojených státech, kdy si akcie vedly výjimečně dobře, zatímco ekonomické oživení bylo po dlouhou dobu dost slabé, o situaci na trhu práce (nezaměstnanost, mzdy) nemluvě. Což není žádný detail, protože tenze mezi Wall Street a tzv. Main Street jsou jedním z hlavních důvodů, proč nyní v Bílém domě sedí nepredikovatelné černé labutě.
Jak může k takovému oddělení ekonomiky a trhu dojít? Celkem jednoduše. Stačí, aby se od celkového ekonomického vývoje odtrhly zisky a k tomu jim pomohly rostoucí valuace akcií (tedy poměry cen a zisků). Jinak řečeno, pokud ekonomika roste pomalu, ale zisky si z příjmů ukrajují stále větší koláč, akcie se mohou radovat. A tato radost se promítne i do nižší požadované návratnosti a odhadů budoucího růstu ziskovosti, což pomůže zvednout i ony valuace. Přesně k tomu došlo v USA, jenže výsledkem je ona propast mezi WS a MS. I zde tedy platí, že všeho s mírou.
Podíl zisků na produktu v USA ukazuje následující graf. Dna dosáhl někdy v polovině osmdesátých let a poté se vydal na trendový růst, což je dlouhodobě bezesporu jedním z těch nejvýznamnějších pozitivních faktorů, které akciím pomáhaly dosahovat nových maxim (či nepadat tak hluboko, jak někdy padly). Otázkou samozřejmě je, jak interpretovat současné, stále dost vysoké úrovně tohoto podílu – pesimista by řekl, že lze jít už zase jen dolů a vracet se k průměru. Přímý vliv na akcie by tak byl negativní, ale pokud vezmeme v úvahu, kam se společnost kvůli popsanému vývoji posunula a jak je vnitřně rozštěpená, alternativní scénáře jsou možná ještě horší.
A naše citlivost
Vraťme se ještě krátce k analýze Schwabu, která obsahuje i dost zjednodušený, ale stále zajímavý obrázek. V něm je vyznačeno, na co jsou nejvíce citlivé vybrané rozvíjející se trhy, tedy i ten náš. U něj by podle analytiků Schwabu měl být rozhodující vývoj na vyspělých trzích. Naopak v Polsku by měly být rozhodující faktory domácí, Čína je citlivá na obojí, Jižní Amerika je zase značně citlivá na pohyby měnových trhů a na komodity zase země jako Katar a Spojené Arabské Emiráty:
Zdroj: Schwab