Michael O’Sullivan je bývalý investiční bankéř, který nyní působí na Princeton University. V rozhovoru pro The Economist uvedl, že „globalizaci bychom už měli říci sbohem“. Připravit bychom se naopak měli na svět, kterému budou dominovat minimálně tři velké regiony: Spojené státy, Evropská unie a Asie, v jejímž středu bude stát Čína. Tyto bloky budou sledovat různou ekonomickou politiku a mít rozdílné postoje k technologiím, svobodě a společnosti. Středně velké země jako Rusko, Japonsko či Velká Británie se budou složitě snažit najít své místo ve světě. Vznikat budou banky malých vyspělých zemí, organizace, jako je Světová banka či Mezinárodní měnový fond, pozbydou na relevanci.
Globalizaci ukončil pomalejší ekonomický růst, který je do značné míry tažen „financializací“ a rostoucími dluhy. K tomu se přidává „monetární aktivismus“ a vedlejší efekty globalizace, jako je rostoucí příjmová nerovnost ve vyspělých ekonomikách či dominance velkých korporací, míní O’Sullivan. Významnou měrou ke všemu přispěla i poslední finanční krize a reakce na ni, která podle ekonoma neřešila podstatu problémů.
O'Sullivan se domnívá, že vzniknou nové mezinárodní instituce nahrazující ty, které vznikly ve dvacátém století a nyní již neslouží svému účelu. Některé země pak půjdou cestou, na které vymění řád za omezení demokracie a práv lidí. Sem může patřit třeba Rusko. V Číně je situace nejasná, protože zpomalující ekonomický růst povede k tenzím ve společnosti. Ta bude rozdělena na ty, kteří by preferovali řád, a na ty, kteří chtějí rovné podmínky a demokracii. První skupinu bude přitom podporovat současná garnitura.
Multipolární svět byl do roku 2018 vnímán spíše jen jako teoretický koncept, to se ale podle ekonoma rychle mění. Přispívají k tomu i moderní technologie. Například data Mezinárodního měnového fondu z roku 2018 ukazují, že země jako Kambodža, Vietnam, Laos a Malajsie už ve srovnání s rokem 2011 obchodují více s Čínou než se Spojenými státy. Tyto země „se nechaly zlákat obchodními a investičními vztahy s Čínou a nyní jsou již jejími satelity“. O'Sullivan ovšem tvrdí, že sama Čína globalizovaná není. Zřejmé je to například z toho, že „pro firmy ze Západu je stále těžší podnikat v Číně tak, aby měly rovné podmínky“. K tomu je silně omezen tok peněz a informací do Číny i z ní. Podobné je to s pohybem lidí. Uvnitř země probíhá dynamicky, zatímco přeshraniční pohyb osob je ve srovnání s jinými zeměmi minimální.
Rostoucí multipolarita světa je zřejmá i z toho, jak se snižuje koncentrace světového obchodu a produktu do několika málo regionů. Další posun tímto směrem ale nebude hladký, existuje velký potenciál pro konflikty a nedorozumění. Mohou se zvyšovat obchodní tenze, některé země mohou čelit „krizi identity“ (Japonsko či Austrálie), jiné krizi svých ambicí. Například Rusko by se rádo stalo jedním z globálních mocenských center, ale nemá na to potřebné zdroje, vyjma své armády.
Zdroj: The Economist