Jako bouřkové mraky nad obzorem houstnou zlověstně i známky globálního hospodářského zpomalení. Ve Spojených státech už kulminovala hladina cukru, již ekonomice do krve vyplavily rozsáhlé daňové škrty prezidenta Donalda Trumpa z roku 2017, a teď rychle opadá, aniž by vyvolala slíbený investiční boom. V Evropě kvůli pokračující frašce kolem brexitu hrozí vážný hospodářský otřes, dokonce chaos, jestliže Spojené království nedokáže s Evropskou unií uzavřít dohodu, než se z bloku na konci října vyváže. Konečně v Číně neomylně zpomaluje růst.
Za všemi těmito problémy se skrývá obchodní válka „tariffmana“, která mezi ekonomy vyvolává obavy z recese už v příštím roce. Normálně by vlády čelící hospodářskému poklesu nejprve přenechaly prostor měnové politice a spoléhaly na to, že centrální banky stlačí úrokové sazby v naději, že povzbudí více půjček a spotřeby. Jenže nástroje, jež tvůrci monetární politiky dlouho využívali ke stabilizaci trhů, už na tento úkol zřejmě nestačí. Nadešel čas zvážit nový přístup řízení makroekonomiky.
Před deseti lety došlo k dramatickému snížení globálních úrokových sazeb s cílem zažehnat hrozbu druhé velké hospodářské krize. Jedenáct let po finanční krizi se však sazby stále ještě nevzpamatovaly. Ve všech vyspělých ekonomikách zůstávají na historicky nízkých úrovních – a ve Švýcarsku, eurozóně a Japonsku jsou záporné. To znamená, že ve chvíli, kdy by přední centrální banky běžně spoléhaly na další snižování, budou k němu mít nanejvýš jen málo prostoru.
Centrální bankéři proto začali vyzývat k větší aktivitě tvůrců fiskální politiky. Předseda Federálního rezervního systému USA Jerome Powell nedávno uvedl: „Není dobré sázet hlavně na měnovou politiku, natož jen a pouze na ni.“ V praxi by větší úloha fiskální politiky znamenala, že v případě dalšího poklesu budou snížení úrokových sazeb doprovázet daňové škrty a vyšší výdaje.
Tento přístup má ale jeden problém: politiku. Zatímco většina centrálních bank je formálně nezávislá a nemá tedy povinnost přijímat přímé příkazy od volených představitelů, těm, kdo mají na starosti fiskální politiku, takový luxus dopřán není. Rozpočty sestavují politici, kteří se nevyhnutelně musí starat o vyhlídky na své znovuzvolení. Jak dokážou ospravedlnit schodkově financované výdaje, které ještě zvýší veřejný dluh? Neulpí na nich podezření z nezodpovědnosti, nebo dokonce z něčeho ještě horšího?
Většina expertů se dnes shodne, že významnou úlohu v oživení po roce 2008 sehrál stimulační program amerického prezidenta Baracka Obamy z roku 2009. Přesto demokraty vyšel v kongresových volbách roku 2010 hodně draho. Pokud by byla expanzivní fiskální politika znovu zapotřebí, budou se muset mít volení představitelé na pozoru před možným odporem veřejnosti.
Fiskální Fed
Co kdyby se ale fiskální politika depolitizovala stejně jako ta měnová? Autonomní veřejná organizace s definovaným rozsahem pravomocí v oblasti tvorby fiskální politiky by měla mít volnost proaktivně reagovat na výkyvy v ekonomice. Podobně jako nezávislá centrální banka by „fiskální Fed“ bylo možné personálně obsadit politicky nezainteresovanými odborníky, kteří by působili v mezích stanovených zákonem. Nakonec by se stále plně zodpovídal voleným představitelům, ale byl by schopen dělat zásadní rozpočtová rozhodnutí mnohem rychleji, než lze dnes.
Jistěže, orgán s nově delegovanou pravomocí by neměl mnoho prostoru získat dodatečné prostředky. Ostatně většina výdajové strany rozpočtu je nediskreční čili relativně „zatuhlá“, a je tedy těžké ji narychlo zahájit nebo uzavřít. Na straně příjmů by však fiskální Fed pomocí pák daní a transferů mohl dokázat docela dost. Jeho zastřešujícím účelem by bylo podle potřeby upravovat sazby srážkových daní a transferové platby v mezním pásmu, podobně jako centrální banky u úrokových sazeb.
Při utváření takové organizace by politické orgány stanovily základní cíle a parametry a volení představitelé by průběžně uplatňovali aktivní dohled, aby zajistili zodpovědné chování. V rámci svých zákonných mezí by však tato organizace měla pravomoc provádět včasné úpravy vládních příjmů v reakci na měnící se ekonomické poměry.
Rozsah potenciálních úprav by mohl být předem dohodnutý během přípravy rozpočtu na daný rok, takže fiskálnímu Fedu by zůstávala výlučná pravomoc určit rozsah a načasování konkrétních změn. Popřípadě by bylo možné agentuře poskytnout větší volnost, aby taková rozhodnutí dělala sama, pokud zákonodárný sbor v určené lhůtě nevydá veto. Každopádně existuje mnoho způsobů jak najít soulad mezi demokratickou zodpovědností a depolitizovanou tvorbou politik.
Netřeba říkat, že proti fiskálnímu Fedu by byl vznesen stejný okruh námitek, které se vztahují k nezávislosti centrálních bank. Není ale nic neobvyklého na tom, že zastupitelské vlády delegují klíčové oblasti tvorby politik na profesionály. Vždy existují určité kompromisy mezi demokratickou výsadou a technokratickou nutností a různé země si mezi těmito dvěma sférami narýsovaly různé hranice.
V USA nikdo nezpochybňuje legitimitu nezávislých agentur typu Komise pro cenné papíry a burzy či Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv. Není důvod, proč by podobně nemohla fungovat autonomní fiskální organizace. Pokud budou pečlivě vymezeny hranice jejího mandátu a její působení bude pod bedlivým dohledem, je fiskální Fed myšlenkou, která stojí za úvahu.
Autor: Benjamin J. Cohen, profesor mezinárodní politické ekonomie na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, je autorem knihy Currency Power: Understanding Monetary Rivalry (Měnová moc: Jak rozumět monetárnímu soupeření).
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org