Lao-c' údajně napsal své „malé velké“ dílo Tao te ťing pouze kvůli strážci hranic, za nimiž byly hory, do kterých se starý mistr rozhodl odejít. Tento strážce jej prý totiž odmítl pustit dál bez toho, aby písemně shrnul poznání, jehož dosáhl. Mimo jiné tak víme, že mistr tvrdil, že „nejlepší vládce je takový, o kterém lid téměř neví“. Jak jsme na tom podle tohoto měřítka dnes? A co to znamená v jedné důležité ekonomické oblasti?
Než se zamyslíme nad výše uvedenými otázkami, možná je dobré uvědomit si, že ono mistrovo tvrzení jde našemu proti obecně přijímanému pohledu na to, jací mají vůdcové, šéfové a lídři být: Energičtí, s hlavou hrdě vztyčenou, geniální rétoři, tak trochu celebrity, řešící razantně vše (a možná všechny), co jim přijde pod ruku. Lid je má stále na očích, může k nim vzhlížet jako ke spasitelům s tím, že on sám toho v ideálním případě nemusí zase tolik dělat.
Myslím, že bychom mohli jmenovat dlouhou řadu osobností a hvězd z politického i korporátního života, které mnohem více naplňují tento obraz, než obraz Lao-c'eho. Jinak řečeno, podle jeho měřítka jsme na tom dost mizerně a pro některé z nás nás je jeho měřítko možná úplně nesmyslné. A bylo by podle mne chybou snažit se jej napasovat na naše populární a často dost pochybné dělení politického a ekonomického světa na pravicový (popř. konzervativní) a levicový. S tím, že ten druhý je synonymem „zasahování“ a ten druhý „nezasahování“. O tom tohle skutečně není:
Je pravdou, že jednou ze zemí, která jde nejvíce proti mistrovu doporučení, je jeho domovina, ale to samé podle mne platí například ve Spojených státech: O jejich „konzervativním“ prezidentovi a vládě se totiž asi nedá říci, že drží hesla „nejlepší vládce je takový, o kterém lid téměř neví“. Čímž se dostávám ke zmíněné ekonomické oblasti, která s tématem souvisí“.
Ne náhodou se nyní opět hodně hovoří o nezávislosti centrálních bank. Jednou z hlavních příčin je právě chování amerických politických špiček, které soustavně tlačí na Fed, aby uvolnil svou politiku. Nechci ale nyní rozebírat přímo situaci v USA, ale poukázat na pohled obecnější. Ekonomka Carola Binder si totiž dala tu práci, že analyzovala data týkající se politického tlaku na centrální banky a přišla se závěry shrnutými v následujících dvou grafech. První ukazuje podíl centrálních bank, na které byl v daném období vyvíjen politický tlak.
Druhý obrázek ukazuje absolutní čísla spolu s tím, kolik centrálních bank se tlaku podvolilo.
Pokusy o narušení nezávislosti a to i úspěšné tedy podle této studie existují a nejde o vyložené výjimky. Znepokojivé by pak měly být vývoj v poslední době, protože podle grafů nedochází ke zlepšení situace, naopak. Jinak řečeno, nemíříme ke stavu, ve kterém je „nejlepší vládce ten, o kterém centrální banka téměř neví“, ale vydáváme se opačným směrem. S ohledem na to, jak moc monetární politika ovlivňuje hospodářství, nejde o žádný detail.
Uvažovat bychom pak mohli i o tom, zda ono zlaté pravidlo platí i o samotných centrálních bankách – měly by se i ony chovat tak, abychom o nich téměř nevěděli? Určitě ano, ale je otázka, co by to v praxi skutečně znamenalo. Varoval bych předtím, abychom to například příliš zjednodušeně vnímali jako doporučení k přechodu na zlatý standard. V mém vidění světa by spíše šlo o stav, kdy by monetární politika byla v první řadě nastavována podle předem daných pravidel. To je ale letitá a ne tak jednoduchá diskuse a já tu názor nemám úplně vyhraněný. Naopak úplně jasno mám v tom, že Lao-c' má ve vztahu k výše uvedenému úplnou pravdu. Konec konců jde jen o variaci na jiné jeho prohlášení:
„Příčina toho, proč řeky a moře přijímají úctu stovek horských potoků, spočívá v tom, že leží pod nimi. Tímto způsobem tedy mohou vládnout horským potokům. A tak moudrý člověk, který chce být nad druhými, se ponižuje. A aby se dostal před ně, staví se za ně tak že ačkoli stojí, nad nimi, nepociťují jeho váhu, a i když stojí před nimi, nechápou to jako nespravedlnost.“ Kéž bychom například dokázali v tomto duchu diskutovat pod zdejšími články.