Pandemie koronaviru vážně postihla mezinárodní rozvoj, tak jako tolik jiného. Jak bychom mohli ponaučení ze současnosti využít, abychom sektor přebudovali a nevraceli se ke statu quo?
Krize nám v prvé řadě připomněla, že nejmocnějším vládcem je pořád příroda, a to by nás mělo pobídnout k zesílení snah o mitigaci a adaptaci u dalších systémových hrozeb, zejména změny klimatu, která dál zůstane největší hrozbou pro rozvoj. Podle projektu Climate Impact Lab by globální oteplování v Indii mohlo do roku 2100 každoročně zvyšovat počet úmrtí až o 1,5 milionu, takže by co do obětí konkurovalo všem infekčním chorobám dohromady. Kromě upotřebení současných vědeckých poznatků na stávající problémy – od zlepšení environmentálních auditů po zavádění záplavám odolávajících odrůd rýže – musíme urychlit inovace snižující emise oxidu uhličitého a znečištění, pomáhat komunitám přizpůsobovat se změně klimatu a zajišťovat přístup k čisté energii. Vůbec nejdůležitější ovšem je, že musíme prověřit a zhodnotit nové iniciativy a šířit ty s největším účinkem.
Pandemie nás také naučila, že veřejné zdraví není jen otázkou tělesného zdravotního stavu. Pro mnoho lidí – zejména v rozvojových zemích – zůstat doma jednoduše není bezpečnou možností. Očekává se, že v důsledku povinných omezení pohybu dojde ke strmému vzestupu domácího násilí, včetně tělesného a citového zneužívání. Delší období izolace by mohla zhoršovat úzkosti, deprese a jiné související potíže v oblasti duševního zdraví. Rovněž lidé zápasící se závislostmi se těžko dostávají k podpoře, již potřebují. Než abychom doufali, že tyto problémy jednoduše zmizí, až budou karanténní omezení uvolněna (ony ovšem nezmizí), měli bychom si přiznat, že duševní zdraví je v politických debatách dlouho opomíjeným tématem.
Dalším ponaučením z krize je to, že za vládu neexistuje náhrada. V uplynulém desetiletí se mnozí poskytovatelé financí a rozvojové organizace snažili vlády obcházet, kvůli obavám z korupce nebo byrokracie. Pandemie ale jasně ukázala, že co se týče potlačování infekčních nemocí, správy rozvojových politik, poskytování sociální ochrany v nezaměstnanosti a zmírňování chudoby, jsou vůdčími aktéry vlády. Ve výzkumném centru J-PAL při americké univerzitě MIT jsme se proto zaměřili na budování dlouhodobých partnerství s vládami a teď je podporujeme praktickým rozšiřováním politik opřených o důkazy.
Vlády musí mít schopnost zranitelným občanům rychle poskytnout hotovost. Zatímco Spojené státy a další vyspělé ekonomiky dokázaly převést nouzové finanční prostředky přímo svým občanům, mnoha jiným zemím, které zavedly stimulační šeky pro domácnosti, hotovostní převody či jiná sociální opatření, se nepodařilo je doručit těm, kdo je nejvíc potřebují. Je zřejmé, že tyto země musí přehodnotit, jak zjišťují totožnost nejchudších osob, aby jim dokázaly zajistit digitální formy identity a další předpoklady finanční inkluze. Právě ty budou v budoucnosti stěžejními prvky záchranné sociální sítě v zemích všech rozvojových stádií.
Dalším zásadním tématem je vzdělávání. Přestože je možné se učit mimo školní budovy, pandemie dozajista vzdělávání mnoha dětí zpomalí. Pomoci jim ztrátu dohnat je tedy naléhavou prioritou. Se zavřenými školami je samozřejmou reakcí usilovat o výuku po internetu. Výzkum ukazuje, že software umožňující studentům postupovat vlastním tempem může být efektivní.
Učení na dálku ale pochopitelně nepřichází v úvahu u studentů, kteří nemají přístup k internetu, mají zvláštní potřeby nebo se o počítač či telefon dělí s mnoha rodinnými příslušníky. Vzdělávání těchto dětí se během pandemie v podstatě zastavilo, jak se tomu stalo už dříve u mnoha uprchlíků v různých částech světa, z nichž děti tvoří víc než polovinu. Až nadejde čas, bude zásadní pomoci těmto dětem zpoždění dohnat. Tady výzkum ukazuje, že ohromně prospěšné mohou být intenzivní, opakované „výukové tábory“, v nichž nejsou studenti rozděleni do skupin podle věku či ročníku, nýbrž podle své současné úrovně v učení.
Od brazilských favel přes indické karavany migrantů po francouzská banlieue a nebělošské komunity v USA jsou to chudí, kdo nese hlavní nápor zdravotní, ekonomické a psychologické zátěže COVID-19. Značnou výzvou je však oslovit ty, kdo nejvíc potřebují informace, protože konvenční mediální kanály mají jen omezený dosah a na sociálních médiích bují dezinformace. Výzkumníci proto testují, zda by najímání jedinců s konexemi a vlivem či „influencerů“ zajistilo, že se zavedenými sociálními sítěmi spolehlivě rozšíří osvěta.
Pandemie zatím přiměla tvůrce politik po celém světě experimentovat s různými strategiemi, jejichž záměrem je povzbuzovat sociální odstup, mytí rukou a další opatření v oblasti prevence infekcí. Mohli by zvážit navázání stávajících finančních transferů na podmínku zdravého chování, neboť výzkumníci zjistili, že to je účinný způsob zmírňování šíření viru a zlepšování celkového zdravotního stavu.
Jedná se o další strategii, která se nemusí omezovat na současnou krizi. Mimo pandemie by hotovostní výplaty mohly například záviset na tom, zda jsou děti očkované nebo zda byly na každoroční lékařské prohlídce. Politiky pobízející ke zdravějším životním stylům jsou čím dál naléhavěji zapotřebí, vzhledem k sílící hrozbě převážně odvratitelných nepřenosných chorob, které už v současnosti usmrtí každoročně na celém světě 40 milionů lidí.
Za absence osobního sběru údajů během období omezeného pohybu se mnozí badatelé v oblasti společenských věd přiklonili k využívání administrativních dat. Při testování efektivity nových programů by mohly být ohromně užitečné právě údaje, které už vlády a nevládní organizace sbírají. Například iniciativa Datové inovace a experimenty pro praxi (IDEA) centra J-PAL navazuje partnerství s cílem pomocí vládám zlepšovat využití administrativních dat. Krize také přiměla řadu badatelů sbírat údaje prostřednictvím telefonních průzkumů. Rovněž lekce z této práce budou dlouho do budoucna poučením pro výzkum využívající telefonní dotazování ke sběru dat, což vládám i nevládním organizacím umožní získávat od komunit, jimž slouží, přesné informace v reálním čase.
Pandemie COVID-19 je největší synchronizovaný šok, jejž svět zažil za několik generací. Tato krize však nebude poslední svého druhu. Naléhavě se potřebujeme ze současné zkušenosti co nejvíc poučit a náležitě adaptovat mezinárodní rozvojovou praxi a výzkum. Nesmíme připustit, aby nás dění opět zastihlo nepřipravené.