Podle některých názorů je brexit způsobem, jak umožnit britské vládě finanční podporu firmám, které by se v budoucnu mohly stát domácími technologickými šampiony. Všímá si toho i známý britský ekonom Chris Dillow, který se ale domnívá, že taková strategie má jednu podstatnou slabinu: Jak již říkala Margaret Thatcherová, „stát není schopen vybírat vítěze.“
Dillow poukazuje na řadu ekonomů a studií, podle kterých nelze předem určit, které firmy uspějí a dosáhnou rychlého růstu a úspěchu. S tím zápasí i investoři. „Úspěch je nepredikovatelný a neplatí to jen v korporátním sektoru. United Artists a Universal odmítly Hvězdné války. J.K Rowling a C.S Lewis čelili mnoha odmítnutím jejich rukopisů. Elvisu Presleymu říkali, ať se vrátí zpět za volant náklaďáku. A členové skupiny Beatles slyšeli, že kytarové skupiny jsou na ústupu,“ píše Dillow.
To vše podle ekonoma neznamená, že by vláda měla sledovat politiku laisser-faire. Může toho dělat hodně, včetně podpory výzkumu a vývoje a eliminace překážek, které stojí v cestě financování mladých společností a podobně. Nicméně stále platí, že vláda není schopna vybrat vítězné firmy. „Učitel Tchatcherové Friedrich Hayek měl totiž pravdu. Trhy představují složité procesy a informace jsou na nich roztříštěny tak, že je nelze uchopit jednou lidskou myslí,“ dodává ekonom s tím, že je namístě se ptát, co vláda skutečně může vědět.
Co například schopnost provádět proticyklickou politiku, když nikdo není v praxi schopen predikovat příchod recese? Podle Dillowa je řešením posílení automatických stabilizátorů a také nastavení systému tak, aby například Bank of England byla schopná velmi rychle reagovat ve chvíli, kdy se ukáže, že je to skutečně namístě.
Lze také ve světle uvedeného efektivně regulovat bankovní sektor? Dillow v této souvislosti uvádí, že řešením by měl být příklon k maximální jednoduchosti. Banky jsou totiž stále složitější a na to nelze reagovat tím, že je stále složitější regulace. Namísto toho jsou namístě například vyšší požadavky na kapitál, v extrémních případech možná i znárodnění. Otázkou také podle ekonoma je, zda ředitelé velkých společností mají o jejich chodu dostatečný přehled. Nebo zda je vláda skutečně schopná efektivně pomáhat rodinám s nízkými příjmy – zda o nich ví dost na to, aby taková pomoc fungovala.
Hayekova otázka „co vlády vlastně ví“ by tedy podle ekonoma měla být „fundamentální a všudypřítomná“. V praxi tomu tak ale není a Dillow se podle svých slov obává, že jde o důsledek „selekčního procesu“. Ten vede k tomu, že zvolení bývají spíše lidé, kteří nadhodnocují své schopnosti. Výsledkem je pak „systematická disfunkce“.
Dillow v této souvislosti poskytuje odkaz na studii Mezinárodního měnového fondu z roku 2018, která se zabývala predikcemi ekonomického vývoje 63 zemí v letech 1992–2014. Ta mimo jiné tvrdí, že ekonomové se významně mýlí ohledně hloubky recesí. Během let, kdy došlo k recesi, se sice predikce mění rychleji než během let bez recese. Ale stále ne dost rychle na to, aby dosáhly potřebné přesnosti. K tomu autoři studie dodávají, že projekce ekonomů ze soukromého a ze státního sektoru jsou v podstatě stejné. Tedy že „obojí je stejně dobré v tom, jak opomenout příchod recese“.
Podobné jako s recesemi je to podle MMF i s boomem, protože také jeho predikce jsou značně nepřesné. Studie tak dochází k závěru, že při tvorbě projekcí jsou významné behaviorální faktory včetně neochoty odrazit v nich nové informace.
Zdroj: Stumbling and Mumling. MMF