Až do covidu-19 měli mnozí v rozvojovém světě z vlastní budoucnosti dobrý pocit. Celkově vzato, rozvojové země se rychle zotavily z Velké recese let 2009-10 a mnohé – zejména v Africe a Latinské Americe – se těšily z přínosů vytrvale rostoucí poptávky Číny po ropě, nerostech a zemědělských komoditách. Očekávání stoupala.
Nebylo tomu tak ovšem v USA, kde přínosy hospodářského růstu od 80. let proudí do kapes těch, kdo už jsou bohatí, takže střední třída a chudí čím dál víc zaostávají. Mnozí analytici právě těmito trendy vysvětlují vzestup populistické pravice a volební vítězství Donalda Trumpa v roce 2016. Zatímco střední třída se ztenčuje, početně sílící kohorta bělošské dělnické třídy sklouzla do beznaděje. Mnohé z nich hněte a frustruje globalizací vyvolaný úbytek pracovních míst, lhostejnost vlády k epidemii opioidů, podfinancované sociální programy, a dokonce samotný kapitalismus hnaný honbou za ziskem. (Zajímavou výjimku z neklidu dělnické třídy nacházíme u černošských a hispánských obyvatel, kteří hledí do budoucnosti optimističtěji, neboť zkracují náskok pracujících bělochů.)
Konec stoupajících očekávání v Americe nadcházel pomalu, v průběhu mnoha desetiletí navazujících na poválečnou konjunkturu, během nichž dlouhotrvající politické instituce a zavedené normy dodávaly liberálně demokratickému systému USA relativní odolnost. V současném století však začal rozklad sociální soudržnosti (přinejmenším pro bělochy) a sdíleného pocitu morálního pokroku, a tak je země jako politické těleso čím dál náchylnější slyšet na vábení neliberálního populismu (a ještě horších proudů).
Tato zkušenost nabízí ponaučení rozvojovým zemím. Sražená očekávání škodí nejen zdraví a blahobytu jednotlivců, ale i schopnosti společnosti budovat a zachovávat demokratické normy a instituce.
Hospodářský růst v rozvojovém světě je už déle než generaci obecně silnější a stabilnější než v USA. Čína a Indie v 90. letech roztočily motory a do začátku nultých let se k nim přidala většina ostatních rozvojových regionů, včetně – nejdramatičtěji – subsaharské Afriky. Jednalo se o růst dostatečně inkluzivní na to, že vysvobodil desítky milionů lidí z krajní chudoby (1,90 dolaru na den), přesto jim nemusel zajistit příslušnost ke střední třídě. Existuje naopak početná nová třída „finančně zápasících,“ jejichž rodiny žijí se 4-10 dolary na osobu a den.
Přestože se lidé finančně zápasící mají lépe než chudí, chybí jim pravidelná výplata a sociální pojištění, a jsou tudíž zranitelní šoky, které postihnou domácnost, jako třeba zdravotní krize nebo náhlá ztráta zaměstnání. Většinu tvoří osoby samostatně výdělečně činné či neformálně zaměstnané ve stravovacím, přepravním (řidiči aut na zavolání) a maloobchodním sektoru v bobtnajících centrech měst. V rozvojových zemích se početně jedná o víc než tři miliardy lidí, kteří jsou jak ctižádostiví v úsilí o lepší budoucnost, tak plní obav z neustálého rizika propadu zpět do chudoby.
Hospodářský růst v průběhu času některé finančně zápasící osoby (s největší pravděpodobností ty se středoškolským vzděláním) vyzvedl do rozsáhlé a rychle rostoucí střední třídy, s denním příjmem 10-50 dolarů na osobu. Přesto zápasící dělnické domácnosti v rozvojovém světě převládají, neboť k nim náleží zhruba 60 % lidí, přičemž středostavovské domácnosti tvoří dalších 20 % a krajně chudí a bohatí představují asi 12 % a 8 %. Největší riziko v důsledku pandemií vyvolaných makroekonomických šoků, jež rozvojové země zažívají, přitom ohrožuje finančně zápasící a středostavovské domácnosti.
Andy Sumner z londýnské univerzity King’s College a jeho spolupracovníci odhadují, že covidem-19 vyvolané smrštění ekonomiky v rozvojových zemích o 10 % HDP roku 2020 by zatlačilo kolem 180 milionů lidí pod hranici krajní chudoby ve výši 1,90 dolaru na den. A byť Světová banka založila vlastní odhady na menších propadech jednotlivých zemí, v průměru dosahujících 5 %, přesto varuje, že by do chudoby mohlo sklouznout 70-100 milionů lidí.
Nejchudší z těch, kdo před pandemií finančně zápasili, se přitom mohou náhle ocitnout mezi „krajně chudými“ a ještě vyššímu počtu zbývajících zápasících osob – podle odhadů Světové banky téměř 400 milionům – hrozí strmé poklesy příjmů během současné recese. Připočtěme dalších 50 milionů osob ve středostavovských domácnostech, které patrně začnou s financemi zápasit, a v ohrožení je úhrnem 450 milionů lidí – víc než všech obyvatel USA.
Co pro miliony lidí znamená, když zjišťují, že se jim znenadání vede hůř, než očekávali, přestože sami nijak nechybovali? Zkušenost Latinské Ameriky ukazuje, že když hlasitý a náročný segment obyvatelstva postihne prudký propad očekávání, výsledkem je sociální pnutí a politická polarizace, jaké vidíme v USA. V letech 2014-15 začal napříč regionem výrazně ochabovat růst a dosahoval v průměru méně než 1 % ročně, což znamená záporný růst na hlavu. Poměry snesitelné v dobách, kdy se ekonomický koláč zvětšoval, se proto najednou snášely hůř.
Během pěti let od té doby propukly velké protesty v Brazílii, Bolívii, Chile, Kolumbii a Ekvádoru, většinou kvůli úřední korupci a interním privilegiím, jimž se těší politické a korporátní elity. Pouze v relativně bohatším Chile se protestujícím podařilo dosáhnout progresivní změny.
Ve stínu covid-19 zažívá rozvojový svět citelné politické a finanční tlaky. Bez vlastních obchodovatelných měn si tyto země nemohou půjčit od budoucích občanů (jako Spojené státy a Evropská unie), aby uspokojily své bezprostřední potřeby.
S ohledem na rizika napínané sociální soudržnosti, politické nestability a znovunastupující autokracie a populismu je třeba, aby Mezinárodní měnový fond a multilaterální banky předložily mnohem rozsáhlejší výpůjční programy pro země se středními příjmy. Měly by být jednoduché a přímočaré, uzpůsobené k financování okamžitých peněžních transferů s cílem zajistit, aby v chudých a finančně zápasících domácnostech nehladověly děti a neodcházely předčasně ze školy. Právě takové investice jsou nutné k posbírání přínosů budoucího lidského kapitálu, na němž rozvoj v posledku závisí.
Covidová krize je okamžikem, kdy liberální demokraté v USA musí nejen vzdorovat autoritářství na domácí scéně, ale také lobbovat za dodatečnou pomoc pro rozvojové země. Když lidé, kteří věřili, že jejich vyhlídky stoupají, zjistí, že tomu tak už není, politika může velice rychle zošklivět – a vedlejší účinky napáchají škody na svobodě a občanských svobodách.
Nancy Birdsallová je emeritní prezidentka a vědecká pracovnice Centra pro globální rozvoj.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org