Víkendář: Přeceňované sjednocení Itálie a ta horší stránka finanční podpory regionům

Ekonom Guglielmo Barone a jeho kolegové analyzují na stránkách VoxEU to, jaký dopad mělo na italskou ekonomku sjednocení jihu a severu této země. Připomínají, že „Itálie byla sjednocena v roce 1861. Sjednocení vytvořilo velký domácí trh řízený sdílenými institucemi a bylo doprovázeno veřejnými investicemi do dopravy a vzdělávání.“ Od počátku se přitom debatuje právě o tom, zda toto sjednocení přispělo k následnému rozvoji země.

Barone píše, že mezi jihem a severem se rozšiřovala propast v HDP na obyvatele, a to až do roku 1945. A od té doby zůstává značná. „Tradiční, stále vlivný a pesimistický názor tvrdí, že hospodářská politika po sjednocení upřednostňovala industrializaci a rozvoj severu na úkor jihu. Naproti tomu novější výzkumy zdůrazňují, jak sjednocení alespoň dočasně prospělo ekonomice jižní části tím, že podpořilo integraci a veřejné investice do infrastruktury a vzdělávání.“

Ekonom zdůrazňuje, že pro přesné pochopení dopadu sjednocení je důležité zvážit, „jaká by mohla být trajektorie ekonomického rozvoje v obou oblastech, kdyby ke sjednocení nedošlo.“ Analýza jeho týmu pak ukazuje, že „ani jih, ani střed-sever neměly ze sjednoceného státu rozsáhlé výhody.“ Existují totiž „asymetrické pozitivní účinky veřejných investic: Sjednocení vedlo k rozšíření železniční sítě pouze na jihu, zatímco ke zvýšení gramotnosti pouze v oblasti střed-sever.“ K tomu ekonom dodává: „Celkově nenacházíme žádné významné důkazy o tom, že by sjednocení ovlivnilo propast mezi jihem a střed-severem.“

Podle některých názorů bylo sjednocení Itálie spíše motivované kulturním hnutím než ekonomickými důvody. Zisky z většího sjednoceného trhu byly relativně omezené, jelikož „jak jih, tak i střed-sever měly komparativní výhody v produkci primárních komodit pro země severní Evropy.“ Snížení protekcionismu po sjednocení pak zvýhodnilo zemědělský vývoz a zároveň oddálilo strukturální transformaci.

Barone se také dříve věnoval výzkumu finanční podpory z EU. Tuto politiku v italském kontextu hodnotí převážně negativně. Mimo jiné poukazuje na studie, podle kterých „financování z EU pro jižní Itálii podporuje trestnou činnost související s korupcí“.

K tomu tvrdí, že „by bylo paradoxní, kdyby bohatí lidé v zaostávajících oblastech těžili z politik zaměřených na tato místa více než lidé chudší. Bohužel tomu tak je.“ Vysvětlit se to podle ekonoma dá například tím, že „bohatí majitelé podniků dostávají finanční kompenzaci za to, že učinili přesně stejná investiční nebo náborová rozhodnutí, jaká by učinili bez dotací.“ K tomu je možné, že „místní elity vybírají renty spojené s pomocí EU“.

Politiky zaměřené na místní rozvoj by také „měly stimulovat soukromé podnikání“. V praxi zkoumané případy ale „ukazují spíše na substituční efekty“. Takže pokles zaměstnanosti ve veřejném sektoru na jihu Itálie měl příznivé účinky na tržní aktivitu, „což je v souladu s myšlenkou, že zaměstnanost ve veřejném sektoru na jihu vytlačuje soukromý sektor.“ Podle ekonoma je nejlepší cestou zvýšení podílu peněz věnovaných na vzdělávání: Takový krok by mohl „alespoň ve střednědobém až dlouhodobém horizontu zlepšit kvalitu místních institucí, i když část tohoto dodatečného lidského kapitálu se lokálně ztratí v důsledku migrace.“