Profesor financí a známý valuační odborník Aswath Damodaran podle svých slov před pár lety hovořil na valné hromadě s několika hardcore zastánci hodnotového investování. Neshodl se s nimi, protože tvrdil, že hodnotové investování „se ztratilo na třech základních úrovních“. O co tedy Damodaran opírá svůj skeptický pohled na jednu z nejpopulárnějších investičních strategií?
Hodnotové investování podle profesora trpí malou flexibilitou a zkostnatělostí. Drží se totiž často ukazatelů a měřítek, které již patří do dávné historie. Příkladem může být názor, že atraktivní firmy musí mít významný podíl hmotných aktiv na jejich celkové hodnotě. Takový pohled ale vylučuje investice do dlouhé řady úspěšných technologických firem. Podobně zastánci této strategie často preferují dividendové akcie a orientují se tedy na utility, zboží běžné spotřeby a podobné společnosti a ignorují mladé firmy, které se namísto výplaty dividend zaměřují spíše na odkupy akcií.
Podle Damodarana je svět hodnotového investování také plný rituálů. Mezi ně patří právě návštěvy valných hromad či „povinné“ studium Bena Grahama a nekritické pohledy na „vše, co řekne Warren Buffett a Charlie Munger“. K tomu se podle Damodarana přidává určitý pocit nadřazenosti, který plyne z přesvědčení, že „když někdo následuje všechny poučky a rituály, má právo na investice s vysokou návratností“. „Hodnotové investování, alespoň u některých jeho následovníků, se jednoduše řečeno změnilo v náboženství, které považuje jiné strategie za pomýlené a za něco, co si zaslouží trest,“ míní profesor. Nezůstává ale jen u kritiky a píše o tom, jak z této situace ven.
Damodaran připomíná, že cena a hodnota jsou dvě různé věci a hodnota akcie a firmy je dána tím, kolik hotovosti budou generovat pro své akcionáře. Hodnotoví investoři ale podle profesora často považují diskontování očekávaného toku hotovosti za příliš spekulativní a místo toho se spoléhají na porovnávání různých valuačních násobků. Damodaran nicméně podotýká, že tím se možné chyby v projekcích zakrývají zdáním větší jistoty. „Nejistotě je nutno čelit a ne se jí vyhýbat. Je to nedílná součást investování, ne jeho slabá stránka,“ dodává profesor.
Vedle toho, že Damodaran argumentuje pro používání tradičního diskontování toku hotovosti, varuje před přílišnou důvěrou v účetní čísla firem. A také před názorem, že pokud portfolio není koncentrováno do několika málo akcií, jsou tím omezovány potenciální zisky. Damodaran naopak míní, že lze vybírat akcie a zároveň mít dobře diverzifikované portfolio. Na trhu se totiž obchoduje obrovské množství firem a je tudíž možno vybírat „dobré akcie“ a zároveň jich mít v portfoliu dost na to, aby došlo k výraznému snížení rizika diverzifikací.
Na závěr Damodaran varuje před názorem, podle kterého je pečlivá práce na hledání podhodnocených firem zárukou zisků. Rozdíl mezi investováním a spekulacemi není podle profesora vždy jasně zřetelný a nikdo by se neměl povyšovat nad ty, kteří sledují jinou strategii a řídí se jinou filozofií. Právě ochota „půjčit si“ komponenty jiných investičních filozofií může být tím, co hodnotovým investorům pomůže zvýšit jejich návratnost.
(Zdroj: Musings on Markets)