Na Financial Times vyšel před několika dny článek, který se jmenuje a pojednává o tom, jak by „inovace mohly zastavit inflaci“. Občas tu poukazuji na to, že americké akcie jsou naceněny na prostředí, ve kterém jdou ruku v ruce relativně nízké sazby a relativně vysoký růst. Tedy na prostředí nabídkového, neinflačního boomu. Který by mohl být mimo jiné tažen právě inovacemi a technologiemi. Takže z tohoto pohledu akciová verze toho, co píší na FT. Ekonom Scott Sumner ale ohledně článku poukazuje na jednu možnou, řekněme, logickou nesrovnalost.
Pokud si nyní za pracovní nástroj vybereme jednoduchý model agregátní poptávky a nabídky, tak u FT a popsaného akciového příběhu hovoříme o tom, že nabídka by měla v budoucnu právě na základě inovací a nových technologií lehce držet krok s poptávkou. Přesněji řečeno, obě by měly znatelně růst a vzájemném poměru tak, že to bude generovat inflaci v útlumu. Což umožní držet sazby nízko i přesto, že ekonomika bude upalovat slušným tempem. Kde by se pak ale nacházela ona logická nesrovnalost ve větě o inovacích zastavující inflaci?
Jde o to, že pokud uvažujeme tímto způsobem, tak implicitně, či explicitně předpokládáme, že centrální banka nemá nad inflací velkou moc. Pokud by tomu tak bylo, tak by inflaci při dané poptávce skutečně určovalo to, jak se hýbe nabídka - pokud by jí nakoply inovace, tlačilo by to samo o sobě inflaci dolů. Pokud se ale domníváme, že to je centrální banka, kdo rozhoduje o inflaci, sled událostí se mění. Inovace se pak projevují ne změnou inflace, ale změnou ekonomické aktivity a produktu. Jak to?
Pokud (teoreticky) předpokládáme, že centrální banka má nástroje na dosažení svého inflačního cíle, bude brzdit, či naopak stimulovat poptávku tak, že nakonec dosáhne svého inflačního cíle. To, co se bude měnit, bude ekonomická aktivita (a následně zaměstnanost). Pokud tedy například klesne agregátní nabídka, centrální banka úměrně tomu zabrzdí poptávku, protože jinak by došlo k růstu cen. Toto zabrzdění udrží cenový pohyb v souladu s cílem banky, ale podusí produkt.
Pokud se naopak agregátní nabídka zvedne, centrální banka nenechá poptávku stabilní, protože pak by nastaly dezinflační, či deflační tlaky. Banka přikročí ke stimulaci tak, aby cenový vývoj odpovídal cíli. Takže z tohoto modelového pohledu inovace a technologie neovlivní inflaci, ale produkt. Jinak řečeno, úvaha na FT alespoň implicitně předpokládá, že bez inovací by poptávka předbíhala nabídku (centrální banka by tu první dostatečně nebrzdila) a výsledkem by byla vyšší inflace.
Pokud naopak předpokládáme, že centrální banka by poptávku brzdila, tak by nadpis spíše zněl „inovace by mohly zastavit pokles tempa růstu ekonomické aktivity“. Nezní to tak úderně, zejména v době, kdy o inflaci slyšíme zleva i zprava. Vše se přitom točí kolem toho, jak je centrální banka schopná (a ochotná) dosahovat svého inflačního cíle. Dlouhou řadu let jsme viděli, že v některých ekonomikách moc ne – a to směrem zespodu.
Jde docela dlouze diskutovat o tom, proč tomu tak bylo. Ale s ohledem na počet řádků dnešní úvahy jen zmíním, že schopnost dosahovat inflačního cíle nemusí být symetrická – platí ono mnohokrát omleté „za provázek se lehko tahá, ale těžko se na něj tlačí“. Takže ona neschopnost/neochota dosahovat cíle zespoda nemusí být to samé, jako (například Volckerovský) pohyb směrem k cíli seshora. A zase může na základě aktuálního vývoje padnout řada argumentů, že situace se změnila i na straně takového dosahování inflačního cíle. A pak jsme přímo i „inovace zastavují inflaci“.
Pan Sumner to na závěr svého výkladu řeší jednoduše – prostě se ptá, o jakém monetárním režimu vlastně hovoří úvahy ve stylu té na FT. Jinak řečeno, můžeme uvažovat o tom, že inovace ovlivní inflaci, ale vězme, že tím implicitně hovoříme o jiném režimu, než pokud by ovlivňovaly hlavně produkt. A mimochodem, jak jsem psal před časem v „případové studii“ zaměřené na zablokované americké přístavy, nemusí možná jít ani o žádné přelomové věci.