Pokud investory zajímá hlavně to, co pro ně obchodované společnosti skutečně vydělávají, neměli by klást takový důraz na zisky, ale na tzv. volné cash flow. Tedy tok hotovosti po investicích FCF. Včera jsem přitom ukazoval, že pokud měříme současné ceny akcií relativně k tomuto FCF, nejsou z historického hlediska zdaleka tak vysoko, jako při pohledu na mnohem častěji používané PE. Tedy poměr cen k ziskům. Dnes se podíváme trochu detailněji, co že se to na trhu může v této oblasti vlastně dít.
Pár jednoduchých čísel: Představme si, že nějaká společnost generuje provozní tok hotovosti na akcii ve výši 100 dolarů, investuje ročně 50 dolarů a na volném toku hotovosti FCF jí tak zbývá 50 dolarů. Její provozní zisk před odpisy EBITDA je také 100 dolarů, po odpisech ve výši 50 dolarů (odpisy jsou rovny investicím) dosahuje 50 dolarů. Provozní zisk EBIT se tedy v tomto velmi jednoduchém příkladu rovná FCF. Cena akcie je na 1000 dolarech, takže poměr ceny k provoznímu cash flow je tedy 10, k EBITDA také 10, k EBIT 20 a k FCF také 20.
Nyní dojde k tomu, že firma místo 50 dolarů bude investovat jen 30 dolarů ročně. Její FCF se tedy zvedne na 70 dolarů. Jelikož jde o ukazatel toho, co firma pro akcionáře skutečně vydělává, investoři za FCF stále platí dvacetinásobek. Cena akcie se tedy zvedne na 1400 dolarů (20 x 70). Zisky a provozní cash flow se v tomto případě ale nezmění. Přesněji řečeno, provozní zisk se bude měnit pomaleji tak, jak se s novou výší investic bude měnit celková výše aktiv a tudíž i odpisy. Všechna ostatní násobky tedy s růstem ceny generovaným vyšším FCF vyskočí nahoru.
Ve výsledku by tedy tato situace generovala jev pozorovaný v tabulce od BofA, kterou jsem tu ukazoval včera. V tom smyslu, že za FCF se platí cca stále stejně (asi 9 % nad historický průměr), ale za všechno ostatní (zisky a provoní tok hotovosti) výrazně více, než v minulosti. Mimo jiné by to znamenalo, že rozdíl mezi současným PE a PE průměrným není nyní ani zdaleka způsoben jen růstovým výhledem notně podporovaným úvahami o potenciálu nových technologií. Z velké části by to bylo tím, že za zisky jsou investoři ochotni platit více čistě proto, že na jeden dolar zisků připadá více dolarů FCF než v minulosti.
Klíčová otázka by pak zněla, proč by firmy měly nyní investovat výrazně méně, než v minulosti. A pokud tak činí, jak udržitelný tento stav je. Předně je tu dobré rozlišovat mezi objemem investic a jejich nominální hodnotou – před časem jsem tu v této souvislosti ukazoval dlouhodobý vývoj cen investičního zboží v různých kategoriích. S tím, že zdaleka převažujícím trendem je pokles. Zmiňoval jsem i studii MMF z roku 2019, podle které:
Ceny struktur – tedy budov a podobných aktiv, za 25 let do roku 2014 ve vyspělých zemích vzrostly jen asi o 10 %, v rozvíjejících se o něco klesly. Stroje a zařízení mimo dopravu se svými cenami ve vyspělých zemích dokonce klesly asi o 40 %. V dopravě to bylo asi o 20 % a u ostatních investic cca to samé. Vybavení pro komunikace bylo asi o 40 % dole a u počítačů byl pokles asi 90 %.
V rámci této úvahy tedy firmy nemusí nutně pořizovat méně investic (na akcii), ale jejich výdaje na tuto oblast mohou i tak klesat, protože klesá pořizovací cena (jednotky) investic. Odpisy (vše na jednu akcii) neklesají tak rychle, vytváří se tudíž větší mezera mezi zisky a volným tokem hotovosti. A za něj investoři neplatí výrazně víc než v minulosti, ale za zisky (jako čistě účetní položku) ano. Jak by s tím vším zamíchaly nové technologie a jim předcházející investice bychom viděli. Ale onen jev popsaný výše na úrovni násobků stále trvá.