Podle některých názorů by pokles sazeb v USA mohl zvýšit zájem některých investorů o akcie a tato „likvidita“ by pomohla akciím k dalšímu růstu. V tomto příběhu je likvidita celkem jasně zadefinována a tudíž lze smysluplně uvažovat o relevanci takové teze. Jindy se ale s tímto pojmem operuje příliš volně – viz můj včerejší příspěvek na téma likvidita a akcie. A když už jsme u ní, podívejme se na její vztah k cenám zboží a služeb. Tedy inflaci.
Včera jsem v rámci úvah o míře významu likvidity pro americký akciový trh ukazoval i následující graf s poměrem peněžní zásoby na úrovni agregátu M2 k produktu. Tato zásoba v sobě má oběživo, likvidní účty i některé účty méně likvidní. Jak ukazuje obrázek, její poměr k produktu se v historii dost měnil: Po relativně stabilních letech 1960 – 1990, přišel pokles a pak zase následný trendový růst, který končí současnou hodně znatelnou vlnou.
Včera jsem psal, že bych vliv likvidity na akcie nepřeceňoval. A zejména bych bral s rezervou různé příběhy, které nemají pořádně zadefinováno, co se likviditou vlastně myslí. Jak je to přitom s likviditou (jako poměrem M2 k produktu) a inflací? To zjistíme porovnáním dnešního prvního a druhého graf, který ukazuje inflaci měřenou cen ve spotřebním koši:
Během nástupu na inflační vrchol na konci sedmdesátých let se tedy peněžní zásoba relativně k produktu nijak trendově nezvyšovala, spíše naopak. Jinak řečeno, rostla rychlost obratu peněz. Prudký pokles inflace v následujících pěti letech zase nedoprovázel pokles peněžní zásoby, ale spíše její mírný růst. Klesala rychlost obratu peněz. Po roce 2000 je pak znatelný trend klesajících inflačních tlaků, který jde ruku v ruce s trendovým růstem objemu peněz v ekonomice relativně k produktu). Rychlost obratu peněz se tedy znatelně snižovala.
Na konec se dostaneme k tomu, co a jak reaguje s čím v tzv. rovnici směny (nominální produkt daný reálným produktem a cenami se rovná objemu peněz násobenému rychlostí jejich obratu). V jednom extrému může docházet k tomu, že změny v peněžní nabídce (v absolutním vyjádření) se promítnou plně do změny rychlosti obratu peněz (do poměru peněžní zásoby k nominálnímu produktu). A nominální produkt se nezmění. Nebo se v druhém extrému nezmění rychlost obratu a změna peněžní nabídky se plně projeví na reálném produktu (v prostředí velké produkční mezery). Ve třetím extrému pak ne na produktu, ale na cenách/inflaci (v prostředí neexistující produkční mezery)
I když tu tedy máme jasně zadefinovanou likviditu, dopad jejích změn na inflaci nejde nějak příliš zjednodušeně odvozovat ani na základě teorie, ani na základě historických zkušeností. Podobné inflační příběhy jsou přitom v naprosté většině případů vyprávěny ne z tohoto kvantitativního hlediska monetární politiky, či monetárních podmínek, ale z hlediska kvalitativního. Tedy z pohledu ceny peněz – úrokových sazeb centrální banky. O něm někdy příště.