Od roku 1989 většina centrálních bank po celém světě přijala režim cílování inflace. Na stránkách VoxEU to připomíná ekonom Surjit S. Bhalla a jeho kolegové, kteří analyzují význam tohoto kroku ve vztahu k tomu, jak se skutečně chovala inflace. Šlo o rozhodující krok, nebo větší roli hrály jiné, ne tak často zmiňované vlivy?
Ekonomové poukazují na to, že v roce 1989 přešla novozélandská centrální banka k cílování inflace. V následujících desetiletích pak velká část zbytku světa šla stejným směrem. V jeho rámci se centrální banky zavážou cílit konkrétní výši inflace, a to s pomocí nástrojů, kterým obvykle dominují krátkodobé sazby. Pokud tak například pozitivní šoky na straně agregátní poptávky zvýší inflaci nad cílovou hodnotu a produkci nad potenciál, centrální banka zvýší úrokové sazby. Jejím cílem je omezit výdaje a tím vrátit produkci a inflaci zpět k jejich cílovým hodnotám.
Větší výzvou jsou šoky na straně nabídky, které snižují produkci pod potenciál, ale zvyšují inflaci nad cíl. Snížení úrokových sazeb by v takovém případě totiž pomohlo s prvním cílem, ale nikoli s druhým. Snaha o vyhnutí se krizím finančního sektoru byla další výzvou, protože takového cíle bylo těžké dosáhnout jen změnou sazeb. Nicméně „po dlouhou dobu cílování inflace v praxi fungovalo dobře“. A postupem času se centrální banky staly obratnější při vyvažování cílů na straně produkce a na straně cen a v reakci na šoky u agregátní nabídky. Centrální banky na rozvíjejících se trzích a v rozvojových ekonomikách přitom používaly jako doplňkový nástroj devizové intervence.
„Dlouhodobé narušení globálních dodavatelských řetězců během pandemie vedlo v letech 2021 až 2022 k rozsáhlému nárůstu inflace. To narušilo dosud nedotčenou důvěru režimu cílování inflace. Vzhledem k tomu, že inflace v letech 2021 a 2022 překročila v mnoha ekonomikách cílové hodnoty, znovu se objevily předchozí obavy ohledně odolnosti těchto režimů,“ uvádějí ekonomové. A připomínají, že někteří ekonomové již dlouho předtím navrhovali jiné systémy včetně cílování nominálního HDP. Významnou součástí takové diskuse by přitom měla být analýza toho, jak moc se cílování inflace skutečně podílelo na předchozím poklesu a stabilizaci inflace. Bhalla a jeho kolegové jsou přitom spíše skeptičtí. Píší:
„Inflace mohla na konci 80. a na začátku 90. let 20. století vzrůst z přechodných důvodů a pravděpodobně by klesla i bez zavedení cílování inflace. Cílování inflace je pouze placebo, kterému se dostává nezaslouženého uznání. Například i Kenneth Rogoff už v roce 2003 tvrdil, že za poklesem inflace mohou být alternativní faktory, jako je globalizace, ale zásluhy se často připisují právě přijetí inflačního cíle. A podle dat je zřejmé, že „inflace se v rozvinutých ekonomikách i rozvíjejících se zemích zmírnila, a to bez ohledu na to, zda daná země přijala formální režim inflačního cíle.“
Ekonomové na závěr zmiňují, že inflační cílení si „navzdory slabému teoretickému rámci v praxi vedlo dobře, částečně díky své flexibilitě.“ Centrální bankéři čelili četným šokům, jako jsou finanční krize nebo narušení dodavatelských řetězců. A rozšířili sadu používaných nástrojů pro management inflace, aby zvládli často protichůdné cíle. Ale „cílování inflace se musí vyvíjet, aby přežilo a udrželo si svou důvěryhodnost. A zároveň varujeme před připisováním příliš velkých zásluh tomuto systému. Je totiž třeba vážně zvážit alternativní vysvětlení poklesu a stabilizace inflace, jako jsou dopady globalizace nebo prostá regrese k průměru.“
Zdroj: VoxEU