Ve vztahu k tomu, zda může stát podporovat svou ekonomiku, respektive blahobyt společnosti, zaměřením se na inovace, vyvstávají dvě základní otázky: Je možno obecně inovace řídit a úspěšně podporovat? Jestli ano, je tohoto schopen stát?
Je možno obecně inovace řídit a úspěšně podporovat?
Historie zemí a hlavně firem, které jsou ikonou inovací učí, že inovaci je možné aktivně podporovat, či naopak tlumit (ať chtěně, či nechtěně), se skutečným pozitivním, či negativním výsledkem - lze jí do určité míry řídit a urychlovat. To přesto, že podstata inovace leží do určité míry na nepredikovatelném, prchavém základě náhody, štěstí, nejistoty, apod.
V korporátním světě je zaměření se na inovace jedinou strategií, která přináší dlouhodobou konkurenční výhodu (branding, segmentace, zaměření se na niky apod. jsou ve srovnání s ní druhořadými a doplňkovými cestami jak zvýšit návratnost investovaného kapitálu). Praxe ukazuje, že pro firmu tak rozhodně má smysl se na inovaci aktivně zaměřit. Jinak řečeno, úspěšné rozšíření trhu a následné zvýšení ROIC díky inovaci se v naprosté většině případů jen tak nepřihodí - předchází mu těžká práce.
Bez zacházení do detailů (které byly prezentovány dříve), shrňme, že principem úspěšného zaměření se na inovace je popírání stávajících hranic mezi firmami a odvětvími, projekce budoucího vývoje spotřebitelských trendů, práce (i vrcholového) managementu v terénu, zahrnutí celé organizace do tvorby nápadů na zlepšení a stejně tak zahrnutí zákazníků do této tvorby. Zaměstnanci a zákazníci ví 90 % toho, co potřebuje management vědět, stačí jen se ptát a poslouchat - to platí i o návrzích na nové produkty, efektivnější způsob výroby, apod. Tedy - toto se vztahuje i k inovacím. Inovace tak jde ruku v ruce s flexibilitou, neformálností, plochými organizačními strukturami, motivujícím programem odměňování v celé organizaci a delegováním pravomocí.
To, že doposud nepadlo ani slovo o výzkumu a vývoji, není náhoda - bez snižování jeho významu, úspěšný prvotní nápad (tj. ten, který byl úspěšně uveden na trh) málokdy pochází z této oblasti, která má mimo jiné tendenci vycházet z toho, že spotřebitelé chtějí a zajímají je nové technologie, postupy, apod. Až na výjimky tomu tak není - chtějí lepší uspokojení svých potřeb a až několik málo technických nadšenců, je jim jedno, jestli jde o "první generaci", nebo "desátou".
Je stát schopen podporovat inovace?
Výše uvedené do značné míry určuje i odpověď na tuto otázku. Ačkoliv inovace lze podporovat (respektive díky rostoucí konkurenci nelze jinak, pokud chce firma přežít), podpora leží zejména v tom, jak dobře jsou vedeny a řízeny privátní podniky. Leží v tom, nakolik naslouchají trhu a aktivně komunikují se svými zákazníky, nakolik je poskytnut prostor kreativitě, nakolik je odměňována snaha o zlepšení, nebo naopak nakolik je každý nápad smeten ze stolu už v samém počátku, nadřízení komunikují s podřízenými jednosměrně a formálně, o zákazníkovi si všichni myslí, že je v pozici "take it or leave it", apod.
Podpora státu tak leží v tom, házet firmám co nejméně klacků pod nohy, což znamená budovat celkové institucionální prostředí v zemi (což je ale evergreen). Pokud se významná část zdrojů, včetně času, ve firmě musí orientovat na vypořádání se s nekonzistentními postoji finančního úřadu, regulací, neustále (často k horšímu) měnící se legislativou a tím, že 20 % zaměstnanců je na nemocenské, zaměření se inovace asi nebude priorotou.
Valná část diskuse o státní podpoře inovací se ale týká vztahu státem financovaného výzkumu a vývoje a privátní sféry. Ve srovnání s institucionálním prostředím považuji toto téma za druhořadé. Jak např. ukazuje výzkum instituce INSEAD, většina (výjimky samozřejmě existují) inovací není přímo vztažená k novým technologiím, a to ani v technologicky náročných odvětvích. Jádrem inovace je znalost trhu, popírání uznávaných hranic a kreativita ve vztahu k zákazníkovi - příkladem může být mobilní 3G sága.