Kdy se mi to vrátí? Toto je v praxi možná nejfrekventovanější otázka související s posouzením investice (koupě firmy, nových strojů, know-how...), která vyvstane na mysli ředitele společnosti a jeho podřízených. To přesto, že tato perspektiva při posouzení atraktivnosti investice - tj. odhad toho, kdy je investice "splacena", má vady na kráse, které mohou vést k investičním rozhodnutím, které hodnotu kapitálu investovaného ve firmě (mírně řečeno) nemaximalizují.
Příklad - firma má možnost investovat do dvou projektů, jejich očekávané cash flow je znázorněno v grafu. Investice u obou dosahuje na začátku 100; projekt A se poté pomalu rozbíhá, ale jeho konečný potenciál je větší, než je tomu u projektu B. Ten naskočí poměrně rychle na své maximum, to je ale menší, než u A. Dejme tomu, že A je investice do modernizace produktu společnosti, B může být investice do stroje, která sníží jednotkové náklady firmy.
Pokud budou mít oba projekty stejnou rizikovost, současná hodnota A je při 10% diskontní sazbě 173, současná hodnota B je 116 - dost velký rozdíl. Firma podle NPV vybírá projekt A - výroba zůstane tak, jak je, je pozměněn produkt (na oba projekty firma nemá a banka jí nechce půjčit).
Pokud ovšem ředitel společnosti nemá tendenci k pochopení konceptu současné hodnoty, spočítá si pravděpodobně to, za kolik let se mu investice na základě projekcí cash flow vrátí - payback. U projektu A je to za 4 roky, u projektu B je to už za roky 3. Spočítat si payback na základě diskontovaného cash flow na principu nic nemění - firma si vybere projekt, který není z hlediska maximalizace hodnoty investovaných peněz ten nejlepší. K dovršení všeho je možné místo (volného) cash flow použít pro kalkulaci payback účetní zisky.
Použití payback přitom nesedí ani v případě posouzení jednoho projektu - pokud firma má možnost investovat do projektu A (jehož současná hodnota je vysoce pozitivní: 173) a vedení si řekne, že to do tří let musí být doma, investice neproběhne.
Pro zajímavost, vnitřní výnosové procento obou projektů je na úrovni 32 %, takže tato metoda při výběru také nepomůže a NPV zůstává tím nejlepším, co je k mání (detaily NPV vs. IRR nechme na jindy). Jejím problémem zůstává relativní složitost pro lidi, kteří nemají zázemí v oblasti korporátních financí, její mechanika je hůře interpretovatelná a v neposlední řadě je relativně náchylná na volbu vstupů. Tj. pokud má vedení zájem, zmanipulovat se dá lehce i NPV, to dokonce lépe než payback díky její relativní vyšší složitosti.
Z příkladu je také patrné, kdy je payback nejvíce zavádějící - jestliže jeden projekt pomalu nabíhá, ale má vysoký potenciál a ten druhý rychle naběhne na maximum, které je ovšem menší, než u A. Payback tak je snad přijatelný pouze při posuzování projektů, které mají stejný průběh cash flow, respektive těch, které první rok (po investici) najedou na svou maximální hodnotu co se týče cash flow. Přestože toto není nemožné, varice na ono "do tří let, to chci mít zpátky" jsou slyšet stále příliš často.
Mimochodem, pokud je na investici uplatněno ono tříleté kritérium a pozitivní cash flow od roku jedna dále je stejné a projekt/firma existuje alespoň 10 let, implikuje to roční míru návratnosti přes 30 %. Pokud je kritérium zmírněno na pět let (asi nejvíce, co jsem kdy slyšel) IRR klesne na 2 0%+. Průběh IRR v závislosti na délce života investic je patrný v následujícím grafu:
Ani v jednom případě (3 - 5 let) nejde o návratnosti, které by byly blízko těm, které jsou běžně pozorovatelné a odpovídají rizikovým investicím z oblasti venture projektů. Vedle slabin samotné metody posouzení tak je mnohdy samotné investiční kritérium (3-5 let návratnosti) poměrně dost tvrdé. Obhajitelné je pouze, pokud taková investice je relativně nejistá a je relativně velká ve srovnání se samotnou (nediverzifikovanou) firmou. To se ale začínáme pohybovat v oblasti odhadu požadované míry návratnosti na danou investici - téma, které je rozebráno jinde, jindy.