Údaje o vývoji cen domů jsou obvykle považovány za důležitý indikátor budoucího vývoje ekonomiky a akciového trhu. Ceny domů ovlivňují přímo některá odvětví (např. stavebnictví, finanční sektor – hypotéky) a jsou brány jako indikace bohatství domácností - a následně jejich spotřebitelského chování. Jednoduše bývá předpokládáno, že pokud ceny domů rostou, roste bohatství domácností a ty jsou pak ochotny více utrácet. Toto utrácení se přímo projeví v rostoucí spotřebě, rostoucích tržbách a ziscích firem. A naopak – klesající ceny domů snižují bohatství domácností, které poté utrácí méně.
Bohatství založené na vývoji cen domů tak má podobný význam, jako bohatství (mnohdy iluzorní) plynoucí z posilování akciového trhu. A nejednou je vlivu cen domů dáván dokonce vyšší význam, než změně bohatství díky pohybu cen na akciovém trhu – argumentem je to, že domácnosti vnímají domy jako něco hmatatelnějšího a déletrvajícího ve srovnání s volatilními akciemi a mají proto větší sklon opírat se při spotřebě o vývoj cen domů.
Výše uvedená argumentace má ale jednu vadu na kráse. Oproti akciovému trhu sebou „oprávněný“ růst cen domů nese zároveň růst nákladů bydlení, protože vlastnictví domu je zároveň (na agregované úrovni) spojené s jejich “spotřebou”. Z růstu cen těží tedy ten, kdo více vlastní, než spotřebovává (tj. když mám dva domy, v jednom bydlím, druhý je na prodej, nebo k pronájmu). Ztrácí ale ten, kdo více spotřebovává (musí koupit dům, nebo platit nájem). Celkově by tedy nárůst cen domů, odpovídající pohybu nájmů, neměl mít vliv na celkové bohatství a celkovou spotřebu. Nutno je zde tedy vnímat rozdíl mezi tímto a nárůstem bohatství taženém rostoucími cenami akcií. S nimi není přímo spojen růst cen spotřeby – jejich růst není (na agregátní úrovni) vyvážen nárůstem výdajů a vliv na bohatství je tak pozitivní.
Uvedené ale implicitně předpokládá, že ceny domů odpovídají nájmům (cena = současná hodnota nájmů – současná hodnota nákladů na údržbu). Pokud se na trhu objeví bublina (ceny se odtrhnou od nájmů), zmizí i rovnítko mezi nárůstem bohatství jedněch a poklesem bohatství druhých (jejich nájmy zůstanou např. stejné, zatímco ceny vzrostou). V případě takové bubliny pak můžeme hovořit o stimulaci poptávky růstem bohatství způsobeném růstem cen domů. Podobná bublina je ale pouze přerozdělením bohatství z rukou jedněch do rukou druhých (od těch kdo draho koupili k těm co dobře prodali). Po prasknutí bubliny by tak měl nárůst bohatství u těch “šťastnějších” být vyrovnán poklesem bohatství u těch co kupovali (a zjistili, že přeplatili). Pokud mají stejnou tendenci spotřebovávat ze svého bohatství je čistý efekt opět nula, jen se zpožděním. Pokud tedy bublina roste, roste iluzorní bohatství (nevyvážené nárůstem nájmů), pokud splaskává, toto bohatství klesá a negativně ovlivňuje poptávku.
Výše uvedené v sobě má přirozeně mnoho předpokladů (pouze domácí vlastnictví domů, stejné diskontování toků hotovosti vlastníky a “spotřebiteli” bydlení, ignorování možností použít domu jako zástavy při půjče – eliminace omezení přístupu k likviditě, atd.). Nicméně je to poměrně silný argument pro poměrně rezervovaný přístup k povrchním silným komentářům na téma vlivu změny cen domů na spotřebu a následně na ekonomiku a trh. Primárně je nutné zvážit to, čím je růst/pokles cen domů daný, respektive nakolik je to růst, nebo korekce bubliny, či ne.