Fúze a akvizice zase nabírají na dynamice. Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky, a proto se nedá mluvit o návratu finančních investorů k bláznivým nákupům roku 2007, nýbrž přichází vlna strategických transakcí, které v mnohém mění mapu dlouho považovanou za vytesanou do kamene. Finanční krize posloužila jako katalyzátor úvah o tom, co jsou skutečně jádrové operace a co je zbytné aktivum nebo business. Tyto úvahy generují celou řadu velice pozoruhodných transakcí.
Nutno podotknout, že finanční sektor nezůstává stranou. Bankovní domy, které v minulosti přísahaly na spojení komerčního bankovnictví s pojišťovnami najednou zjišťují, že tento model vyšel z módy. Ikonou zmíněného modelu „bankassurance“ byla holandská ING. Ta ale v nedávné době zveřejnila plán, který znamená rozdělení bankovních a pojišťovacích operací a pravděpodobně i prodej pojišťovací části. Je to velice silný signál především proto, že není osamocený. Již před nějakou dobou se rozpadla „bankassurance“ Fortis, a to jednoznačně po fatálním selhání zmíněného modelu. Dlouhou dobu byla mantrou „bankassurance“ diversifikace rizik. To se ale v době finanční krize neukázalo jako funkční a v současné době, kdy nejen investoři (ti vlastně model spojení banka plus pojišťovna neměli nikdy ve velké oblibě), ale hlavně regulátoři nemající rádi komplikované struktury s těžko odhadnutelným rizikovým profilem, nutí banky nebo pojišťovny, aby si hledaly raději nějaký jednodušší model fungování. Nutno poznamenat, že model „bankassurance“ má stále své zastánce, a to například ve francouzských bankách BNP Paribas nebo Société Générale. Ty se rozhodně přes své bankovní kořeny nezříkají dalšího budování pojišťovací větve. Čím dále tím víc se ale zdůrazňují výhody jako je crosselling, resp. prodej různých finančních produktů jedním distribučním kanálem, a ne plné propojení obou druhů služeb.
Není nezajímavé si vzpomenout, že ještě před nedávnem bylo obdobným módním trendem jako „bankassurance“ vytvářet „univerzální“ banky nabízející jak služby komerčního, tak investičního bankovnictví. I tady již vlna nadšení opadla, a přestože je ještě dost případů takovýchto „univerzálních“ bank, rozhodně se nedá říci, že by šlo o optimální řešení.
Dlouhou dobu byly baštou separace investičního a komerčního bankovnictví USA. Glass-Steagall Act, který byl reakcí na pády finančních institucí během velké hospodářské krize ve třicátých letech minulého století, byl v roce 1999 významným způsobem uvolněn a okamžitě poté došlo k silné konsolidaci obou bankovních světů. Rychle se ale ukázalo, že střet kultur investičních a komerčních bankéřů je jako mísit vodu a olej. Jde především o míru tolerance k riziku. Z vlastní podstaty operací je investiční banka na rozdíl od komerční banky mnohem otužilejší vůči riziku. Rovněž se doposud nepodařilo vytvořit univerzální model řízení, který by poskytoval oběma světům dostatek volnosti pro rozvoj. A obdobná slova a argumenty dnes používají i kritici modelu „bankassurance“. Tedy nic nového pod sluncem?
Můžeme předpokládat, že ve střednědobém horizontu dojde k dalším zajímavým změnám v modelu fungování jednotlivých finančních institucí a bankovní svět dozná notných změn.