Od roku 1949 svazuje článek 5 Severoatlantické smlouvy členské státy NATO posvátným slibem: Ozbrojený útok na jednoho člena aliance bude považován za útok na všechny. Když kapitálové trhy před nedávnem nad Řeckem zlomily hůl a hrozilo, že se nákaza rozšíří do Portugalska a Španělska, dohodli se představitelé EU po sérii vyčerpávajících nočních jednání z předminulého víkendu na podobném závazku.
Ten ale nelze brát jako velký skok směrem k „jednotné ekonomické vládě“, jež by disponovala pravomocemi převádět obří sumy z bohatších oblastí směrem k potřebnějším regionům Unie. Jde spíše o vzájemný obranný pakt: Útok na jednoho člena eurozóny je nyní považován za útok na všechny. Členské státy NATO podepsáním článku 5 činí vážný závazek. Musí vysílat vojáky do misí, vydávat určitou sumu peněz na obranu atd. Tento pakt však neznamená existenci „jednotné armády NATO".
Paralela s euroatlantickým vojenským blokem se názorně projevila, když unijní představitelé souhlasili s vytvořením fondu o objemu 60 mld. EUR ovládaného Evropskou komisí (EK), který bude financován půjčkami z centrálního rozpočtu Unie, a tím pádem v konečném důsledku garantován všemi 27 členy EU. Právní základem tohoto kroku se stal článek Lisabonské smlouvy, který Komisi opravňuje k zaslání naléhavé finanční pomoci zemím postiženým přírodní katastrofou, nebo jinou krizí „mimořádného charakteru“. Politici už však odmítli přijmout druhý, mnohem ambicióznější návrh Komise - použít stejný článek k vytvoření stabilizačního fondu s neomezeným objemem prostředků, též kontrolovaného EK a financovaného tentokrát půjčkami garantovanými přímo jednotlivými vládami členských zemí.
Místo toho byla na žádost Německa a jeho spojenců z řad Nizozemí a Finska největší komponenta obranného mechanismu eurozóny, gigantický balík 440 mld. EUR, dána pod kuratelu národních vlád s tím, že bude fungovat jako „finanční nástroj zvláštního určení“ (special purpose vehicle). Nebude ovládán Komisí a peníze bude vydávat jenom za tvrdých podmínek stanovených MMF. Jinými slovy, v souboji mezi vládami členských států a Komisí se bruselští eurokoraté museli smířit s těžkou porážkou.
Němci přistupují k centralizaci moci v rukou orgánů eurozóny s ostražitostí. Obávají se totiž, že Francouzi mají v úmyslu vybudovat vlivnou instituci, která by mohla tlačit ke zdi Evropskou centrální banku. Francouzi pana šéfa ECB Tricheta v podstatě stále považují za „státního úředníka jmenovaného francouzskou vládou“, tvrdí s povzdechem nejmenovaný vysoce postavený zdroj. A navíc, i když německo-francouzský tandem hovoří o sofistikovanější ekonomické vládě, mají obě země na mysli různé věci - pro Francii to znamená intervencionismus; pro Německo harmonizaci přísné měnové i fiskální politiky.
Nejednotu navíc posiluje postoj Velké Británie, která do velkého obranného fondu 440 mld. EUR odmítla přispět, přičemž další státy mimo eurozónu jako Švédsko a Polsko do spolećné pokladny prostředky vloží. Britské banky mají přitom ve Španělsku a v Irsku významné expozice, což ministrovi financí Alistairu Darlingovi nevybíravým způsobem připomněla jeho francouzská kolegyně Christine Lagardeová. Ostatní ministři vyslovili nahlas pochybnosti o tom, jestli by v případě útoku na britskou libru mohl Albion počítat se solidární odpovědí Evropy. Pro nový kabinet premiéra Camerona mohou tyto výzvy znít jako z říše divů, taková je ale realita. Pokud se nákaza dostane do Španělska, bude konzervativec v Downing Street č. 10 postaven před jasný požadavek.
(Zdroj: The Economist)