Globální nerovnováhy jsou obecně považovány za problém, a to zejména vládou USA a americkými ekonomy. Tyto nerovnováhy, tedy přebytky a deficity běžných účtů, odrážejí průběh mezičasového mezinárodního obchodu a měly přinášet výhody stejně jako jakýkoliv jiný obchod.
Jádro problému spočívá v tom, že země s nadbytkem úspor (kde úspory převyšují domácí investice) půjčovaly zemím (zejména Spojeným státům), které tyto úspory nemoudře použily zejména na spotřebu a neproduktivní investice, především v oblasti realit. Vedle toho financovaly válku a snižování daní. Výsledkem je to, že USA a další země nemají dost zdrojů na placení úroků, dividend a dalších nezbytných plateb, které ale představují klíčový prvek mezičasového obchodu.
V rozvíjejících se zemích můžeme často pozorovat averzi k deficitům běžného účtu, která je motivována snahou zabránit nestabilnímu přílivu kapitálu a reálné apreciaci kurzu. To ale vede k vytvoření problému ve chvíli, kdy mají být úspory těchto zemí investovány do skutečně produktivních investic. Jak ukázal již Keynes, vyšší úspory nemusí vést k růstu budoucí spotřeby, ale jen k poklesu současné agregátní poptávky. V dnešní globální ekonomice ale namísto toho vedly vyšší úspory v zemích jako je Čína k vyšší spotřebě a neproduktivním investicím v USA, což vyvrcholilo světovou finanční krizí.
Základním problémem byly tedy dlouhodobě nízké reálné sazby a světový finanční sektor neschopný přeměnit úspory na produktivní investice. K tomu se přidala neochota některých rozvíjejících se zemí s dobrými investičními příležitostmi dosahovat deficitů běžného účtu. Produktivnějších investic mohlo být dosaženo i v rozvinutých ekonomikách a zejména v USA v oblasti infrastruktury.
Uvedené je výtahem z „Global imbalances and the paradox of thrift“, autorem je Max Corden, profesor mezinárodní ekonomie na Johns Hopkins University.
(Zdroj: VOX)