Třeba ekonom Scott Sumner koncept tzv. čínského šoku rozporuje, ale hovoří se o něm celkem běžně. Tedy o prvním - mohutném nárůstu čínských exportů zboží s nižší přidanou hodnotou do zbytku světa. A druhém - export technologicky vyspělého zboží s vysokou přidanou hodnotou. Jak se bude vyvíjet i v souvislosti s americkým tahem na snížení čínských dovozů?
Následující graf ve své první části ukazuje, jak se vyvíjely čínské vývozy do Spojených států (denominované a americké a čínské měně), Ve druhé části pak vidíme exporty mířící ne do USA, ale do zbytku světa. Už rok 2022 přinesl určité ochlazení toku čínského zboží do Spojených států, ale mnohem znatelnější pokles byl zaznamenán až v roce minulém. Bezpochyby je úzce související s novou americkou obchodní politikou. Ta tedy z tohoto pohledu dosáhla určitého úspěchu. Nezaobíráme se zde ovšem dalšími úzce souvisejícími tématy, jako je třeba to, kdo „platí“ za vyšší cla u zboží, které stále proudí do USA.
Zdroj: X
Druhá část obrázku popisuje vývoj čínských exportů do světa mimo Spojených států. Už v roce 2024 byl znát nájezd na vyšší úrovně a tento trend v podstatě pokračuje doposud. Zapadá to do pohledu, podle kterého se Čína snaží usilovně najít náhradu za Spojené státy. Detailnější pohled nám přitom ukáže , že nárůsty v druhé části grafu se pohybují řádově výš, než poklesy v první. Čína tak zase vysílá různé šoky a vlny do zbytku světa na více úrovních.
Na první pohled by se tedy zdálo, že Čína se velmi úspěšně adaptuje na nové globální prostředí. Připomenul bych ale, že tok zboží je jen jednou stranou mince, tou druhou je tok kapitálu/úspor. V principu totiž platí následující: Pokud země A chce vyrábět více, než spotřebuje a rozdíl tudíž vyvézt (Čína), musí zbytku světa půjčit na to, aby si ten její přebytek koupil. Spojené státy byly v tomto ohledu ideálním partnerem, protože byly zase ochotné se zadlužovat – spotřebovávat naopak více, než ony samy vyrobily.
V dnešní souvislosti je tento jednoduchý mechanismus relevantní zejména kvůli následujícímu: Pokud chce Čína najít udržitelnou náhradu za USA, musí to být ekonomika, která je schopná a ochotná spotřebovávat dlouhodobě více, než sama vyrobí. A půjčovat si na to. Jak poukazuje třeba ekonom Michael Pettis, Čína sice nyní vyváží více do rozvíjejících se zemí, ale ty nemají ani zdaleka takovou kapacitu půjčovat si, jako Spojené státy.
Nakonec tak může být exportní snaha Číny zaměřena zejména na vyspělé země, což je u těch větších v podstatě EU a Japonsko. K tomu můžeme dodat, že samo Japonsko má také spíše exportní ekonomický model, stejně jako třeba Německo. Tj., jde o země, kde také panuje tendence spíše spořit - vyrábět více, než se prodá. I když příčiny mohou být jiné, než v Číně se slabým systémem sociální podpory a určitou finanční represí domácností. Navíc v Evropě také jasně a v nejednom ohledu pochopitelně sílí averze k čínským dovozům, respektive čínské ekonomické (a nejen ekonomické) strategii vůči zbytku světa.
Vše by dost řešilo to, kdyby Čína místo tlačení svých výrobních kapacit a jejich produkce do zbytku světa přešla na nový ekonomický model stojící na domácí spotřebě. Tedy domácnostech. O tom se opakovaně hovoří, ale takový posun by vyžadoval hluboké změny v celé čínské společnosti.