Henry Kissinger jednou řekl, že „příští týden krize přijít nemůže, už je plno“. Z historie víme, že ekonomické krize lze těžko předpovědět, objevují se ale pravidelně jak v rozvíjejících se, tak v rozvinutých ekonomikách. Mnohé země jsou na ně ale velmi špatně připraveny, což ukázala i ad hoc reakce na vývoj v letech 2009 a 2010. Tato nepřipravenost však může negativně ovlivnit pokrizový růst a i krátkodobé šoky kvůli ní mohou mít dlouhodobé následky. Domácnosti mohou například omezit investice do vzdělání, či se zbavit produkčních aktiv, což sníží jejich budoucí příjmy a zvýší zranitelnost při dalších krizích.
Běžně užívané strategie, které se používají v reakci na negativní šoky, můžeme zhruba rozdělit do dvou kategorií: Na ty, které omezují jejich krátkodobý vliv, a na ty, které podporují rychlost oživení. Mezi první patří politiky zaměřené na podporu zaměstnanosti a zisků firem, příkladem mohou být programy mzdové podpory, daňové prázdniny a programy veřejných prací. Do druhé můžeme například zahrnout rekvalifikaci či zvyšování pružnosti trhu práce.
Jak ukazuje příklad Indonésie v letech 1997 – 1998, na počátku krize došlo k implementaci kroků, které podpořily vymáhání minimální mzdy, zavedly platbu odstupného a zvýšily překážky pro propouštění zaměstnanců. Zvýšená ochrana příjmů zaměstnanců a snaha o prevenci snížení počtu pracovních míst však vedla také k prudkému zhoršení flexibility trhu práce. To zhoršilo vytváření pracovních míst a poškodilo oživení. Platí i opačný vztah – politiky, které jsou zaměřené na dlouhodobý růst, mohou při své neopatrné implementaci poškodit ekonomiku v krátkém období. Příkladem je to, jak se z asijské krize dostávalo Thajsko.
Teoreticky výhodná strategie ale nemusí být přijatelná z důvodu nedostatečných zdrojů, nedostatečné institucionální kapacity či kvůli dané politické situaci v zemi. Jako velmi vhodné se ukazuje rozvíjení programů, které již započaly. Při poklesu vládních příjmů se přitom musíme především ptát, které programy zachovat, ne jaké nové vytvořit. Obecně platí, že efektivní intervence mají být proveditelné, flexibilní a kompatibilní ve svých cílech. Nejdůležitější je ovšem připravenost. Země se silnou fiskální pozicí a automatickými stabilizátory bývají krizemi obvykle méně poškozeny než ty, které je nemají. Hloubku a dobu trvání šoku zkracuje řádně fungující trh práce a trh s úvěry.
Uvedené je výtahem z „Coping with crises: Policies to protect employment and earnings“, autorů Pierella Paci, Any Revenga, Boba Rijkerse.
(Zdroj: VOX)