Hrubý domácí produkt Severní Koreje činil v roce 2024 přibližně 26 miliard dolarů (což se zhruba rovná celkovým tržbám společnosti Kraft Heinz). S populací přibližně 26 milionů to odpovídá HDP na obyvatele ve výši zhruba 1 000 dolarů ročně. Na stránkách The Conversable Economist to píše Tim Taylor s tím, že tento odhad nepochází ze žádné statistické zprávy severokorejské vlády. Je od centrální banky Jižní Koreje. To budí otázku, jak se dozvědět něco o ekonomice, ke které nemáme žádná data.
Taylor poukazuje na to, že Stephan Haggard, Kyoochul Kim a Munseob Lee se zabývali tímto tématem ve své práci „Studie ekonomických černých děr: Poučení ze Severní Koreje“ z letošního roku. Hovoří v této souvislosti o tzv. forenzní ekonomii. K ní uvádějí: „Zaměřujeme se na šest zdrojů informací: (i) data získaná ze sledování Země prováděného pomocí satelitů, (ii) informace získané od humanitárních agentur, (iii) data o obchodu a pomoci získaná od různých zahraničních partnerů, (iv) informace o cenách shromažďované tajně bez vědomí vlády, (v) informace a data generovaná průzkumy a rozhovory s uprchlíky a (vi) kreativní využití oficiálních dokumentů, které neúmyslně poskytují informace, které by se vláda mohla ve skutečnosti snažit kontrolovat.“
Haggard, Kim a Lee poukazují na to, že odhady HDP Severní Koreje od jihokorejské centrální banky jsou založeny na odhadu produkce klíčového zboží, jako jsou tuny oceli nebo kilogramy rýže. A na následném propojení těchto údajů s údaji ze zpravodajských služeb. Odhad HDP založený na výrobě zboží však samozřejmě nezahrnuje sektor služeb. Jihokorejské odhady HDP Severní Koreje pak v posledních několika desetiletích neukazují velký nárůst ekonomické aktivity, ale odhady založené na satelitních snímcích světel v noci jej naznačují.
Ekonomové mimo jiné zmiňují, že „Čína je zdaleka největším obchodním partnerem Severní Koreje… Ta rozšířila svůj obchod s Čínou, kde hospodářský růst podnítil poptávku po fosilních palivech. V důsledku toho prudce vzrostl severokorejský vývoz antracitu, což vedlo k výraznému nárůstu objemu vývozu, ale k poklesu celkové kvality exportů. To naznačuje, že silná závislost Severní Koreje na vývozu antracitového uhlí do Číny a závislost na jiných komoditách by mohly dlouhodobý růst tlumit.“
Údaje o cenách jsou pak v Severní Koreji považovány za státní tajemství. Shromažďování souvisejících informací o těchto cenách tak vyžaduje přechod osob nebo dat přes hranice země, což je rizikové, jelikož severokorejský režim považuje takové narušení bezpečnosti dat za vážný trestný čin. Složité informační sítě, které se spoléhají na mobilní telefony s možností připojení k Číně, však umožnily externím zpravodajským organizacím sestavovat konzistentní řady cen základních komodit v různých městech… Taková data jsou samozřejmě neúplná, ale naznačují, že mezi lety 2010 a 2013 došlo k mimořádné inflaci a po roce 2020 k mírnější inflaci,“ viz níže.
Autoři studie dodávají: „Severní Korea je obzvláště dobrým příkladem ekonomické černé díry, protože zveřejňuje jen málo nebo žádné použitelné ekonomické údaje. Autoritářské režimy navíc využívají vládou kontrolovaná média k propagaci a legitimizaci své politiky. Severokorejský režim není výjimkou a řada takových publikací představuje potenciálně důležité pole pro extrakci informací, i když vyžadují pečlivou studii. Oficiální zpravodajské servery, televizní vysílání, vládní projevy, a dokonce i akademické časopisy odrážejí ideologický postoj a ekonomickou politiku vlády.“
Výsledkem forenzní ekonomie je tam mimo jiné následující graf s odhadem vývoje cenového indexu v Severní Koreji. Vedle zmíněného prudkého zvýšení cenové hladiny po roce 2010 mělo podle obrázku dojít k dalšímu skoku po roce 2019:
