Jedním z nepříjemných dědictví hospodářské krize je výrazný růst veřejného zadlužení, patrný obzvlášť v USA a Evropě. Vlády téměř všech zemí si svorně lámou hlavu nad tím, jak se vypořádat s břemenem nezřídka přesahujícím jednoroční výkon celé ekonomiky. Paleta možností není příliš široká. Obnovení růstu bude při redukci dluhů složité. Úsporná opatření, další nepříliš lákavá možnost, mohou snadno zadusit rozbíhající se oživení (jako se to stalo v Řecku). Bankrot je považován za krajní řešení, které navíc nemohou využít všichni najednou. Politici se proto poohlíží po snadnějších způsobech. Jeden, v minulosti velmi úspěšný, by tu byl.
S velkým dluhovým břemenem se státy musely poprat po druhé světové válce. Řadě z nich se to podařilo vcelku rychle a bezbolestně. Třeba veřejné zadlužení Velké Británie kleslo z 216 % HDP v 1945 na 138 % HDP o deset let později. Současný britský dluh by se naproti tomu měl do roku 2016 snížit jen o 3 % HDP, a to navzdory rozsáhlému programu úspor, v jehož rámci například dojde k výraznému zvyšování školného a masivnímu propouštění ve státní správě. Proč to dříve šlo mnohem snadněji než dnes?
Účinným lékem se ukázala být inflace. Mezi lety 1945 a 1980 se na zdolání státních dluhů velkou měrou podílely záporné reálné úrokové míry (tj. nominální sazby po odečtení inflace). Střadatelé ukládali peníze do bank, které pak vládám půjčovaly na úrok pod hranicí inflace. Vlády sice splácely, ale penězi, jež měly menší kupní sílu než ty původně půjčené. Úspory tak reálně přinášely ztrátu, která odpovídala zlepšení v rozvaze příslušného státu. Záhadou je, proč se lidé spořící si na stáří s tak mizernými podmínkami v tak dlouhém období smířili.
Studie autorů z Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomii a Univerzity v Marylandu za klíčový faktor označuje „finanční represi“, tedy přísná pravidla pro mezinárodní pohyb kapitálu, která byla zavedena brettonwoodským systémem a která z jednotlivých ekonomik učinila zajatce státní kasy. Limity na měnové operace a fyzický pohyb hotovosti střadatelům znemožňovaly vyhledávat vyšší výnosy v zahraničí. Vysoké požadavky na rezervy banky nutily udržovat většinu úspor generovaných ekonomikou v bezpečných aktivech typu státních dluhopisů. Stropy na objem úvěrů, které mohly finanční domy poskytovat, dále věznily úspory, které si pak stát půjčil za extrémně výhodných podmínek. Banky je totiž jinak využít nemohly. Cílem této regulace v prvním plánu nebylo umožnit snadnou redukci veřejného zadlužení, avšak jejích „vedlejších účinků“ si politici byli jistě vědomi. Podobný systém navíc fungoval všude, takže vlády nečelily tlaku na změnu.
Výsledky finanční represe vypadají s odstupem let působivě. Během průměrného „inflačního roku“, kdy se reálné úrokové míry pohybovaly v záporném teritoriu, se Velké Británii a Spojeným státům dařilo snižovat dluh o tři až čtyři procenta HDP. V méně úzkoprsých zemích typu Itálie to bylo víc jak pět procent. Kumulovaný efekt během několika let byl obrovský. V desetiletí 1945-1955 se podle autorů studie americké zadlužení jen v důsledku represe střadatelů snížilo o polovinu - ze 116 % na 66 % HDP. Záporné reálné úrokové míry měly stejný účinek jako daňové příjmy v hodnotě 6,3 % HDP ročně. Barack Obama by dnes s takovou kapitálovou injekcí zlikvidoval rozpočtové schodky do roku 2013. A nemusel by sahat k žádným úsporným opatřením.
V posledních letech se objevují se náznaky návratu represe, i když v mnohem mírnější podobě. Po finanční krizi vzrostly požadavky na rezervy, které musí banky držet pro případ ztrát. Regulátoři, jako třeba britská FSA, požadují, aby banky kvůli zachování likvidity zvýšily podíl bezpečnějších aktiv v portfoliu. To opět nahrává státním dluhopisům. Zvýhodněnému zacházení se obligacím dostává i v nové mezinárodní bankovní regulaci Basel III. Také nízké úrokové míry naznačují návrat k poválečným podmínkám. Podle zmiňované studie byly reálné úrokové míry mezi lety 1981 a 2007 téměř vždy kladné. Od té doby se přibližně v polovině případů drží v negativním teritoriu.
Některé státy (Irsko, Maďarsko) ve snaze snížit tíži dluhů neváhají znárodňovat penzijní fondy. Jiné, jako třeba Čína, nadále udržují přísné kontroly pohybu kapitálu a finančního systému, čímž opět znevýhodňují střadatele a umožňují vládě v Pekingu levně si půjčovat. Německo by nejraději, aby za přemíru zadlužování nesli odpovědnost i věřitelé – dobrovolně, či nedobrovolně.
Státy se budou určitě snažit posílit svoji roli ve finančním systému a v ekonomice všeobecně. Mezinárodní finanční architektura se ale za posledních třicet let změnila k nepoznání. Kapitál dnes může rychle a bez překážek obíhat svět v honbě za vyšším zhodnocením. Džin finančního liberalismu vypuštěný ke konci sedmdesátých let se do své lahve jen tak nevrátí. A navíc, ani v systému finanční represe není možné spoléhat se jen na inflaci a povinnost bank přizpůsobit se. Většina zadlužených zemí bude muset ze studny střídmosti a úspor pít plnými doušky.
(Zdroj: The Economist)