Již několik týdnů kolují v tisku zvěsti o tom, že Velká Británie brzy (za rok nebo za dva) uspořádá referendum o svém členství v Evropské unii. Toto hlasování požaduje údajně obzvláště významná část konzervativních poslanců, kteří se stále více stávají euroskeptiky, píše francouzský deník Le Monde.
Je třeba připomenout, že se Velká Británie již dlouho nepodílí na mnoha společných unijních projektech, a to do té míry, že se lze po právu tázat, zda ještě může být považována za plnoprávného člena. Zde je možno připomenout výjimky týkající se dodržování charty základních práv nebo příslušnosti k schengenské dohodě a k eurozóně. V mnoha jiných oblastech se Velká Británie těší různým výjimkám a dodatkům, které jí zajišťují zvláštní přístup.
Je rovněž vynikajícím národním zákonodárcem, který je schopen v požadovaných lhůtách realizovat evropské dokumenty, jakmile jsou schváleny. Jejím pravým cílem však bylo vždy prohloubení jednotného trhu a její strategií je brzdit jakékoli úsilí o harmonizaci v rámci unie.
Lze tedy snadno předpokládat, že se Velká Británie jednoho dne pokusí stáhnout z EU, protože nikdy nesdílela myšlenku, že cílem je vytvářet stále těsnější svazek mezi evropskými národy. Takovou politiku by pravděpodobně podporovala i veřejnost, jejíž euroskepticismus široce živí místní tisk.
Obchodní kruhy jsou nepochybně mnohem obezřetnější, protože se obávají nestability či stažení země do sebe, ale to by mohlo být případně vyrovnáno dojednáním dohody o spolupráci s EU, v němž by byly zachovány některé vymoženosti týkající se zejména jednotného trhu.
Článek 50 lisabonské smlouvy každému členského státu přiznává právo vystoupit z EU a stanoví způsoby, jak toho dosáhnout. Tato úprava potvrzuje, že unie je federací národních států, které mají možnost unii bezpodmínečně opustit, když si to přejí.
V politické rovině by vše záviselo na britské vládě, zda by se chtěla řídit autonomní politikou, či více nebo méně koordinovat svůj postup s EU.
Evropská unie by však v politickém ohledu ztratila zemi, jejíž mezinárodní politická a kulturní váha je vysoká. To by mohlo být považováno za známku úpadku. Odchod členského státu by byl rozhodně pokládán za významný politický neúspěch EU.
Neměla by pak být řešením hlubší integrace v eurozóně, abychom se vyhnuli negativním politickým dopadům takového odchodu? Nenabízí se nám tu Evropa o dvou, ba i více rychlostech, jestliže chceme zabránit rozštěpení EU a její paralýzy způsobené státy, které nechtějí postupovat kupředu?
Diskuze, která hýbe Londýnem, žene vodu na mlýn rozvoji hlubší spolupráce. Její podoba by však měla být změněna, aby se zabránilo tomu, že by ji jednotlivé státy mohly blokovat.
Takový vývoj je nepochybně jedinou cestou umožňující dosáhnout jednoho dne určité politické Evropy. Ale i uvnitř eurozóny jsou některé státy, jako Nizozemsko nebo Finsko, které se vůči přílišné integraci stavějí vlažně. Evropa soustředných kruhů má dozajista před sebou pěknou budoucnost!