Hry, které dnes začínají v Londýně, mě přenášejí čtyřicet let nazpět, na olympiádu v Mnichově. Dostal jsem se na ni jako člen basketbalové reprezentace. Sportoval jsem už od dětství, i když samotný basketbal jsem začal hrát docela pozdě, asi ve 13 letech. Postupně si mě vybrali až do brněnské Zbrojovky a z ní už to byl do olympijského výběru jen kousek. Ovšem ten nejnáročnější.
Tehdy, na začátku 70. let, dominovala reprezentaci ustálená parta vynikajících hráčů právě ze Zbrojovky Brno a z pražské Slavie. Byli v tom nejlepším basketbalovém věku, kolem 27 let, a do jejich týmu se snažilo proniknout pár mladých, zhruba dvacetiletých kluků včetně mě. Na předolympijských soustředěních, kdy bylo jasné, že někdo ze širšího kádru bude muset nakonec zůstat doma, to byl proto tak trochu boj. Ale nakonec se mi to se čtyřmi dalšími stejně starými hráči podařilo. Už samotnou účast na olympiádě proto považuji za velké vítězství a také za splněný dětský sen.
Klíčový zápas s Kubou
Dobře si z Mnichova vzpomínám na zahajovací ceremoniál a nástup všech družstev. Člověk byl uprostřed všeho dění, což bylo zároveň zrádné, protože na olympiádě je tolik lákadel, že se sportovci snadno rozptýlí. Celá naše několikaměsíční příprava se soustředila na to, abychom nejlepší výkon podali čtvrtý den, nakdy byl naplánován klíčový zápas s Kubou. Dopředu bylo totiž jasné, že prohrajeme s Američany a rozhodující bude bitva o postup do finálové skupiny s Kubánci.
Čtvrtý den na každém soustředění před hrami jsme proto dostávali strašlivě zabrat, abychom se na zátěž přichystali. Bohužel jsme s Kubou nakonec prohráli, a to jsme s ní ten rok hráli snad šest přípravných utkání a všechna vítězně. Do finálové skupiny jsme nepostoupili a nakonec skončili na osmém místě.
Útok změnil atmosféru
Samozřejmě nás hodně zasáhl teroristický útok na izraelské sportovce. Oficiální zprávy jsme ale neměli a neoficiální byly mlhavé nebo přímo nepravdivé. O tragickém útoku jsme věděli, ale o tom, kdo a proč ho vlastně spáchal, jsme netušili nic. Olympiáda se tehdy zhruba na den zastavila a nebylo jasné, zda bude pokračovat. Německo samozřejmě mělo zájem, aby hry předčasně neskončily, ale vzpomínám si, jak už jsme si tehdy balili kufry, že jedeme domů. Nakonec jsme zůstali, ale olympijská atmosféra už byla úplně jiná.
Je zbytečné zastírat, že mnichovská olympiáda byla nesmírně zpolitizovanou záležitostí. Jak ze strany německých úřadů, tak i českých orgánů. Podobné to bylo i na některých dalších olympiádách, hlavně v Moskvě a v Los Angeles, kam sportovci „znepřátelených“ politických bloků ani nejeli. Po konci studené války sice tento politický rozměr zmizel, objevil se ale jiný, který s prvotní Coubertinovou myšlenkou také neměl nic společného: šplhající náklady na pořádání her a jejich čím dál bombastičtější organizace. Vyvrcholilo to minulou olympiádou v Pekingu. Pevně doufám, že londýnské hry budou střídmější, méně honosné a původní olympijskou myšlenku zase vyzvednou.
Teprve v mnohem skromnějším měřítku budou mít také malé země jako Česká republika možnost na pořádání olympiády byť jen pomýšlet. V současných parametrech je to vyloučené. Musím říct, že když se před pár lety objevila myšlenka uspořádat olympiádu v Česku, hnutí jsem velmi podporoval a držel mu palce. Pak jsem si ale uvědomil, že by se musela změnit řada věcí nejen v olympijském hnutí, ale také v naší zemi, ať už jde o politiku, investiční prostředí nebo ekonomickou kondici země.
Tvrdost, vytrvalost, respekt
Pasivně sport sleduji velmi málo, mnohem víc mě pořád baví v aktivní podobě. S basketbalem jsem se definitivně rozloučil v 50 letech, kdy jsem skončil s městským přeborem v Praze. Od té doby se řídím zásadou, že po padesátce je vhodné dělat buď individuální sport, nebo takový, kde protihráče odděluje síť. Jinak ale v kolektivních sportech vidím samé klady: nutí člověka být k sobě tvrdý, ale také mít pochopení a respekt k druhým. Neobejdete se při nich bez vytrvalosti a ctění pravidel. To všechno se vám hodí i v životě a v podnikání.
Olympiády v Londýně se ovšem jako divák už nemůžu dočkat. Těším se na basketbal žen, mužský volejbal i dva dny atletiky, které uvidím na místě. Doufám, že se olympiáda vydaří, nikdo a nic ji nepřekazí a my se budeme moci radovat z českých medailí i z krásných sportovních zážitků.