Vraťme se zpět v čase na začátek 60. let. Do Washingtonu dorazila keynesiánská škola vedená hlavně Paulem Samuelsonem, který byl poradcem Johna F. Kennedyho. Samuelson spolu s Walterem Hellerem a Jamesem Tobinem prosazovali jednorázové kroky namísto předem daných pravidel. Domnívali se, že ekonomická stabilita vyžaduje, aby vláda na daný vývoj reagovala rychlou změnou daňových sazeb či výdajů. Podobný přístup byl podle jejich názoru relevantní u monetární politiky.
Ve stejnou dobu, konkrétně v roce 1962, vydal Milton Friedman svou knihu Kapitalismus a svoboda. V ní prezentoval alternativní pohled na roli vlády. Podle jeho názoru měly jednorázové kroky u monetární i fiskální politiky jen omezený dopad. Uvědomoval si však, že politický tlak na to, aby byly učiněny nějaké aktivní kroky, je velký. Podvolení se tomuto tlaku ale „může často způsobit více škod než užitku“. Pokusy o to, udělat více, než je možné, totiž nestabilitu spíše zvýší, než aby ji snížily.
Nesoulad mezi názory Samuelsona a jeho kolegů na straně jedné a Friedmanem a jeho zastánci na straně druhé se netýkal ani tak toho, které nástroje fungují nejlépe. Jeho jádro tvořil spor o to, zda používat jednorázové kroky či politiku založenou na pravidlech. Od poloviny 60. let přes celá 70. léta dominoval přístup Samuelsona a výsledkem byl velký počet nesystematických kroků. Dokonce se zdálo, že i F.A. Hayek začíná podporovat jednorázové kroky v případě monetární politiky, ale Friedman ze svého postoje neustoupil. Jeho argumenty nakonec zvítězily a ekonomická politika v 80. a 90. let ustoupila od vysoké míry nesystematičnosti.
Podobná diskuse jako v 60. a 70. letech probíhá i dnes. Někteří ekonomové volají po mimořádné fiskální stimulaci. Podle jejich názoru stimulační balíčky z let 2008 a 2009 fungovaly, nebo dokonce měly dosahovat mnohem větší velikosti. Mimořádné stimulační kroky by podle nich měly přijít i na straně monetární politiky. O riziko morálního hazardu, které vzniká kvůli absenci jasných pravidel, se tolik nestarají. Jiní ekonomové však požadují dlouhodobé daňové reformy a politiku založenou na automatických stabilizátorech, u monetární politiky chtějí zavedení jasných pravidel. Podle nich nebylo příliš efektivní ani kvantitativní uvolňování, ani předchozí fiskální stimulace. Obávají se důsledků, které může mít nesystematická podpora ekonomiky.
Popsaná diskuse má samozřejmě mnoho nejasných částí. Příkladem je možnost cílení nominálního HDP, kterou jedni vidí jako používání pravidel a druzí jako způsob, jak použít jakékoliv nástroje bez omezení. Je zajímavé, že oba tábory si na svou podporu často berou právě Miltona Friedmana. Friedman věřil, že názorové rozpory mohou být vyřešeny a sám k tomu přispěl svým výzkumem a debatami. Vyhýbal se osobním útokům a vždy odpovídal na dotazy. Věřil, že shodu umožní empirické důkazy. Je jasné, že se od něho můžeme i dnes mnoho učit.
(Zdroj: Blog Johna Taylora)