Wall Street Journal (WSJ) píše o tom, že „americké finance zachraňuje pozice dolaru“. Tedy to, že jde o měnu, o kterou stále panuje velký zájem kvůli její roli v globální ekonomice. Tato jeho pozice je ale podle WSJ nyní ohrožována tím, jak Spojené státy „zneužívají cizince“. Tedy tím, že se zahraniční subjekty začnou orientovat jiným směrem. Nebo je to vše trochu jinak?
Podobná logika, jaká byla popsána výše, je poměrně častá. Kdybych jí měl formulovat po svém, dalo by se to udělat asi následujícím způsobem: Dolar a dolarová aktiva jsou atraktivní pro zahraniční subjekty, jejich kapitál tak proudí do USA. A i díky tomu je americká vláda schopná financovat své vysoké rozpočtové deficity bez toho, aby vyvolávaly větší tenze na dluhopisových trzích. Pokud by ale docházelo (pokud dochází) k negativnímu posunu ve vnímání amerických aktiv a dolaru, bude to podle tohoto pohledu mít negativní dopad na americké vládní finance. Protože investoři přestanou posílat svůj kapitál do USA a do vládních dluhopisů.
Ekonom Michael Pettis na X tuto logiku rozporuje. Na rozdíl od řady jiných postřehů tohoto ekonoma mi zde není úplně jasná jeho logika, respektive vysvětlení. Ale zdá se mi, že jde v podstatě o vnímání rozdílu mezi dvěma světy, mezi dvěma způsoby fungování ekonomiky. Tedy tím, kde jsou investice dány výší úspor a světem, kdy je výše úspor dána výší investic. O co jde? Ekonomika může operovat tak, že má velké množství investičních příležitostí a množství těch využitých je dáno tím, kolik je k dispozici kapitálu/úspor. Zde jsou investice dány výší úspor. Nebo ekonomika může fungovat tak, že primárně existuje nadbytek (zamýšlených) úspor. A to, kolik z nich se stane úsporami skutečnými/zainvestovanými je dáno ochotou firem investovat.
První případ je se dá zhruba považovat za neoklasický, druhý keynesiánský. Ten pak zahrnuje i možnost, kdy rostoucí snaha spořit omezuje poptávku. A úspory se nemění v investice proto, že firmy neinvestují právě kvůli očekávanému útlumu poptávky. Je tu tedy možnost sebenaplňujícího se proroctví. V reálném světě přitom před rokem 2020 podle některých pohledů po dlouhou řadu let vládla tzv. dlouhodobá stagnace (secular stagnation). Ta tlačila cenu úspor/sazby dolů a s nimi celkovou požadovanou návratnost u investic. Pokud k tomu docházelo (dá se to podle určitých indicií i rozporovat), tak to byl v principu právě druhý stav. Nyní by se ale minimálně u Spojených států docela nabízela možnost druhá – jsou tu vysoké investice do všeho „AI“ a na neobchodované části trhu se podle některých indicií objevují známky nedostatku kapitálu pro investice do „neAI“.
Jak se toto rozdělení na dva světy vztahuje k dolaru a zdraví amerických financí? I zde se to dá vnímat jako otázka, zda jsou zahraniční úspory Spojenými státy spíše nasávány, nebo zda jsou tam tlačeny. V prvním případě by bylo namístě hovořit o tom, že pokles zahraniční ochoty posílat úspory a kapitál do USA bude mít jasný negativní dopad na americké vládní finance. A také na investice a spotřebu soukromého sektoru.
Pokud by ale zahraniční investoři do USA kapitál „tlačili“, jde o situaci jinou. Jsou to oni, kdo tlačí nahoru vládní dluhy a/nebo investice a dluhy soukromého sektoru. To vše přes nižší výnosy dluhopisů a sílící kurz dolar, kdy obojí reaguje na snahu někam udat své úspory. Tedy hlavně do USA. To, co píše WSJ předpokládá, že panuje stav první. Řada indicií ale naznačuje minimálně na dost smíšenou situaci. Třeba to, jak se některé země stále snaží držet svůj exportní model. Tedy model nutně model stojící na exportu kapitálu – snaze někam udat domácí úspory, které vznikají právě tím, že v exportní ekonomice se více vyrobí, než spotřebuje. A pokud je kapitál do USA stále spíše tlačen, než nasáván, může to mít některé kontra intuitivní implikace.