V těchto dnech ještě doznívá atmosféra právě skončené letní olympiády v Londýně. Olympiády, která je označována jako úžasná, pohodová, elektrizující, jedním slovem povedená. A to jak z organizačního hlediska, tak i z toho sportovního, třebaže ani hrám v Londýně se sportovní spory úplně nevyhnuly. Až na ojedinělé případy, jako je například zmíněná běloruská atletka, se zatím zdá, že se hry nesly ve znamení „čistých“ sportovních výkonů, i když na konečné soudy je realisticky vzato příliš brzo. Víceméně jasné ale je, že se hry obešly bez brutálních faulů a jiných způsobených úrazů, které se s myšlenkou olympijského sportovního ducha také zrovna neslučují.
Fauly a jiná zákeřná jednání při fotbale, hokeji, ragby či jakémkoli jiném sportu ale nejsou něco, co by mělo zajímat jen vrcholové sportovce. Za sportovní výkon nese právní odpovědnost každý. I amatéři, kteří rádi propotí dres jen ve volném čase. To, že by za úraz způsobený při sportovním klání mohl být člověk trestně odpovědný, ovšem málokoho napadne. České trestní právo sice nezná sportovní trestné činy, respektive neupravuje přesně podmínky, za nichž nastupuje trestní odpovědnost sportovců. To ale neznamená, že by trestní odpovědnost byla v těchto situacích vyloučena. Prokázaly to už české soudy, a to včetně Nejvyššího a Ústavního.
Přeražená lýtková kost
O tom, že zásada „co se stane v rámci sportu, se soudů netýká“ neplatí, se přesvědčil i jeden nejmenovaný fotbalista. Když už nic jiného, může jej hřát alespoň to, že svým případem průkopnicky přispěl k obohacení české judikatury. Dotyčný během zápasu v kopané, který se hrál v rámci amatérské sportovní soutěže, bojoval s protihráčem o míč tak vehementně, že mu surově přerazil nohu. Slovy soudu „zezadu či z boku zasáhl s použitím nepřiměřené síly nohu a podrazil protihráče, kterému způsobil tříštivou zlomeninu lýtkové kosti a přetržení deltového vazu u vnitřního kotníku levé nohy.“ Faulovaný skončil na 4 dny v nemocnici a v pracovní neschopnosti se léčil zhruba 2 měsíce, útočník se ocitl v soudní mašinerii.
Soudy nižších instancí posoudily chování fotbalisty jako trestné, přesto se nad ním slitovaly a od uložení trestu nakonec upustily. Fotbalista však s nálepkou zločince nesouhlasil a obrátil se na Nejvyšší soud (NS). Hájil se, že pokud se v jeho případě vůbec jednalo o porušení pravidel kopané, pak se nejednalo o takové porušení, které by nějak mimořádně vybočovalo z rámce běžných fotbalových zákroků v průběhu hry. Jinými slovy přiznal, že fauloval, ale tak nějak „normálně“. Podobné zákroky jsou v kopané četné, každý hráč musí počítat s určitou možností zranění, které může být i závažné, hájil se dále fotbalista.
Státní zástupce oponoval, že fotbal má jako každá hra svá pravidla, která je třeba dodržovat. V rámci těchto pravidel lze skutečně hovořit o určitém mlčky vyjádřeném svolení hráčů s případným zraněním. Jenže něco jiného je, pokud hráč tato pravidla poruší, a nezáleží příliš na tom, jestli jde o výjimku, nebo o takové vybočení z pravidel, kterého se hráči dopouštějí často.
Zákony na hřiště smí
Nejvyšší soud se přiklonil k názoru státního zástupce a za způsobení těžké újmy na zdraví z nedbalosti shledal obviněného fotbalistu vinným z trestného činu ublížení na zdraví. Soudci konstatovali, že účelem pravidel sportovních her je nejen stanovit soupeřícím stranám rovné podmínky, ale současně i chránit zdraví hráčů před zákroky, které zpravidla či alespoň občas vedou k jejich zranění, a že na dodržení herních pravidel je společenský zájem. Pokud někdo pravidla při hře zaviněně poruší a v důsledku toho způsobí jinému hráči újmu na zdraví, pak s přihlédnutím zejména k povaze zranění a k závažnosti porušení daných pravidel není vyloučena ani jeho trestní odpovědnost.
Nejvyšší soud také uvedl, že není zastáncem názoru, podle něhož je vše, co se odehraje v rámci sportu, nutno posuzovat jen na základě sportovních pravidel a vměšování práva i ve formě trestní odpovědnosti sportovců je vyloučené. Trestně odpovědný může být podle NS dokonce i člověk, který nefauloval úmyslně, ale „jen“ z nedbalosti. Na druhou stranu ale NS zdůraznil, že trestní právo má ve sportu prostor jen ve skutečně výjimečných případech.
Případ se pak dostal ještě před Ústavní soud. Ani u něho však faulující fotbalista zastání nenašel, naopak dostal ještě více „naloženo“. Ústavní soudci totiž nejenže shledali postup soudů, které ve věci rozhodovaly, jako správný, ale navíc prohlásili, že porušení sportovních pravidel není nutno vyžadovat jako podmínku trestnosti činu. To v překladu znamená, že zatímco z pohledu rozhodčího na hřišti může být zákrok hráče bezproblémový, optikou trestních soudů být košer nemusí.
Jak hrát podle Nejvyššího soudu
Jak se tedy na hřišti chovat, aby se člověk neocitl s pouty na rukou? Návod předestřel sám NS, podle něhož smí být boj o míč tvrdý, ale čistý, bez zákeřností a hráči mají respektovat soupeře. Veškeré počínání hráčů má být za všech okolností slušné a korektní a jejich úsilí o dosažení co nejlepšího výsledku nemá být v rozporu se zásadami sportovní etiky. Navíc každý fotbalista musí dbát jak o svou vlastní bezpečnost, tak i o bezpečnost spoluhráčů. Tyto zásady, které nemají daleko k těm olympijským, lze vztáhnout i na jiné sporty.
Můžeme souhlasit s Nejvyšším soudem, že trestní právo by do sportu mělo vstupovat jen výjimečně a v krajních situacích. Nicméně vstupovat do něho může, a jelikož tyto případy žádný konkrétní zákon neupravuje, zůstává v praxi vyložení pravidel na soudech. Pro sportovce by však bylo mnohem lepší, kdyby se o tom, kudy vede hranice mezi „normálním“ faulem a takovým, za který může být člověk soudně popotahován, vedla širší debata. Nejen mezi právníky, ale třeba i v médiích. Jasnější nastavení mantinelů by právní jistotě a předvídatelnosti právních zásahů do sportu rozhodně prospělo.