Řecko provedlo další z revizí dat o státních financích - k horšímu, jak jinak. Loni byl deficit veřejných financí ne 9,1, ale 9,4 procent hrubého domácího produktu, dluh v poměru k HDP stoupl na 170,6 procent a ne 165,3 procent, jak se dříve uvádělo. Ve světle zkušeností z minulých let jde o málo překvapivou zprávu, příjemná ovšem není.
Mezinárodní měnový fond, jeden z členů Trojky, dosud čekal, že dluh těsně překročí 170 procent HDP až letos, nyní bude zřejmě svůj odhad posouvat někam nad 176 procent*. Stabilizaci státních financí zatím fond čekal v roce 2014, ovšem s dluhem až nad 180 procent HDP, takže pokles na 120 do roku 2020 se stále jeví jako velmi ambiciózní, těžko splnitelný plán.
Jak zajistit soulad plánu a reality, je zřejmé: revidovat plán anebo dluh seškrtat dalším řízeným bankrotem. Nakonec zřejmě dojde k obojímu. Řecko má, zdá se, slušnou šanci, že dostane další tranši záchranného úvěru a zřejmě dosáhne i více času na plnění podmínek. Eurozóna tím zase získá čas na přípravu následujícího bodu programu, a tím bude odpis dluhu. Je přitom jasné, na které věřitele bude v první řadě mířit - opět na ty soukromé. Ti už jednou ztráty odepsali a nyní by měli držet kolem 63 miliard řeckého dluhu, což odpovídá asi 30 procentům HDP. Asi by opět nešlo o celou částku, takže dopad na dluh by byl nižší, přesto by se dluh snížil a celý problém posunul o něco dál.
Řecké veřejné finance by se tímto krokem nezlepšily, deficity budou dluh ještě minimálně několik let nafukovat. Na stůl se tak může dostat daleko nepříjemnější otázka, tedy odpis části dluhu, který drží veřejné instituce. ECB přitom něco takového odmítá kvůli nemožnosti monetizovat státní dluhy. MMF se bude dál odvolávat na status privilegovaného věřitele. Jeho šéfka nepřímo vyzvala k odpisu části dluhu evropské země, čímž se už možná snaží směrovat úvahy o dalším řešení pryč od fondu. Jenže země eurozóny mají s odpouštěním dluhů také velký problém. Přiznaly by tím, že tvrzení o udržitelnosti modelu půjček a zaručené návratnosti nebyla pravdivá. Poskytování další pomoci by se v takovém světle stalo neprůchodným, a co je důležité - nejen pro Řecko. Rozklad současného modelu pro periferii bez nějaké náhrady by si přitom eurozóna mohla těžko dovolit.
Mezi věřiteli by tak začaly růst rozepře o to, kdo zaplatí, a ve výsledku by energie směřovala nejvíce na to, jak omezující podmínky nějak obejít. Pod politický tlak by se zřejmě opět dostala ECB, aby část drženého dluhu odepsala. I nákupy dluhopisů banka dlouho odmítala, aby nakonec vymyslela způsob, jak je provádět. Tento precedens by tlak jen zvýšil. Politici by možná nabídli nějakou kompenzaci ze stabilizačního systému, navýšení kapitálu, záruky apod., zkrátka znovu nějaký „balíček“. Faktický výsledek, tedy odpuštění části závazků, by se však těžko podařilo skrýt. Alternativním nástrojem by mohlo být výrazné prodloužení splatnosti závazků při současném snížení úrokové sazby. I to by fakticky znamenalo pro věřitele ztráty, byla by však větší šance celou akci zabalit jako úpravu programu pomoci.
* Při zachování současných projektovaných hodnot dluhu a růstu HDP. Podle řeckého statistického úřadu stálo za revizemi poměrových ukazatelů hlavně nižší HDP.