Íránská ekonomika dlouhodobě stojí na ropě a jejím státem kontrolovaném exportu. Soukromý sektor je výrazně omezován určováním cen, dotacemi pro státní firmy a masivní korupcí, což ho tlačí do šedého prostoru ekonomiky. Není jistě náhoda, že významným prvkem tlaku na Írán kvůli jeho jadernému programu je právě ropa. Sankce na její dovoz po USA přijaly i země eurozóny a celkový vliv na íránskou ekonomiku, zdá se, už překročil kritickou hodnotu.
Svědčí o tom masivní znehodnocení íránského riálu, které nese známky paniky. Impulsem byla už několikátá úprava kurzového režimu koncem září, která skrze zřízení devizového centra přiblížila oficiální kurz tomu tržnímu. K takové reformě by asi nedošlo, pokud by k tomu nebyla íránská vláda dotlačena ekonomickou realitou.
Celkově nízká efektivita ekonomiky se projevuje dlouhodobě vysokou nezaměstnaností kolem 10-13 procent. Růst HDP na hladině 2-3 procent za poslední roky není špatný, ovšem lze předpokládat, že na něm má značný podíl vláda skrze subvence podnikům. Ekonomiku tak podporují peníze z ropy, které dlouhodobě tvoří většinu rozpočtových příjmů. Samotné státní finance přitom doposud nebyly pro Írán problém, vláda byla schopna hospodařit mírně přebytkově, veřejný dluh je nízký. Problém stimulace málo efektivní ekonomiky se však projevuje ve vysoké inflaci. Ta je dlouhou dobu dvojciferná, množství cen je přitom regulováno a dotováno, což inflaci tlumí. Loni inflace podle odhadů překročila 20 procent, když cenový růst přiživilo embargo na dovoz některých potravin v roce 2010. Íránu se tedy inflaci nedaří dlouhodobě krotit a nové šoky situaci ještě zhoršují.
Vedle nedávného zemětřesení a vnitřních problémů to je právě ropné embargo a odpojení země od mezinárodních bank. Nejen státu, ale i soukromému sektoru klesly příjmy z vývozu ropy i dalšího zboží, devizové příjmy částečně vysychají a rychlé inflační znehodnocování riálu tlačí na jeho znehodnocování také proti zahraničním měnám. Kurz evidentně nešlo dál držet aniž by to šlo na úkor devizových rezerv, a tak přišla změna režimu. I ona je dokladem toho, že snaha se situací něco dělat znamená pro vládu nutně výběr mezi bolestivými řešeními.
Prostor pro stabilizaci ekonomiky skrze rozpočet je malý. Ke splasknutí rozpočtových přebytků už asi došlo a dál vláda příliš jít nemůže - zadlužování doma je omezeno malým soukromým sektorem, venku odstřižením od mezinárodních bank. Navíc by to znamenalo další impuls pro inflaci. Pokud vláda nechá šoky dolehnout na ekonomiku naplno, dál naroste nezaměstnanost, která je živnou půdou pro sociální nepokoje. Ty nabírají na intenzitě i tak a další eskalaci si vláda určitě nepřeje.
Jako pravděpodobný výsledek tak vypadá zvýšení restrikce na více frontách. Ke kontrole devizových toků už Írán přistupuje, nyní ji rozšiřuje také na zlato. Pro zemi, která není plně soběstačná v potravinách a dováží širokou škálu spotřebního i průmyslového zboží, bude nutné dál utužit kontrolu cen, možná spustit přídělový systém. V zájmu udržení vlivu vláda asi sáhne k dalšímu přitvrzení policejní represe, čímž se zintenzivní boj s opozicí i černým trhem.
Dostat Írán a jeho vládu do současné situace bez pochyby byl záměr západní politiky. Velkou otázkou ovšem je, jakým směrem se změny v této zemi budou dál ubírat. Možná přijde ústup a zastavení jaderného programu, je to však jen jedna z možností. Další varianty - utužení režimu a la Severní Korea, případně občanská válka jako v Sýrii - jsou u této země vlastnící jaderný materiál a balistické rakety o něco méně příjemné.