V případě, že čtenář tohoto sloupku nikdy neslyšel o „Ptolemaiovské teorii růstu“, tak ho můžu uklidnit. Nic takového, pokud vím, neexistuje. Použil jsem pouze Ptolemaia k tomu, abych demonstroval jeden problém v běžném komentování vývoje HDP a růstu ekonomiky.
Ptolemaios byl astronomem a zhruba v prvním století našeho letopočtu vytvořil popis geocentrické sluneční soustavy. Soustavy, kdy centrem všeho byla Země, kolem níž (jak bylo hezky demonstrováno ve filmu Pekařův císař) krouží Slunce a ostatní planety, Měsíc a hvězdy. Tento názor byl pak platný po více než tisíc let. Při prosazování myšlenky geocentrismu byly vytvářeny velmi komplikované teorie, které například musely vysvětlit „couvání nebeských těles“ (retrográdní pohyb – v principu je to dáno tím, že Země není středem vesmíru a vše se netočí okolo ní. V důsledku toho se zdá, že například hvězdy na nebi někdy couvají) a také teorie, že Země je placatá a nikoli kulatá.
Třebaže z dnešního pohledu můžeme soudit, že jeho teorie byla chybná, tak dokázala, pro svou zdánlivou mechanickou jednoduchost, a proto, že vyhovovala církvi a mocenským zájmům, nahradit teorie Aristotela, které mnohem dříve spočívaly na heliocentrickém pohledu. Trvalo pak další 1400 let, než byl pohled Ptolemaia vyvrácen Koperníkem, Galileem, či Keplerem. Bohužel obecné odmítnutí ale trvalo dalších 200 let. Mezitím se za kacířskou myšlenku, že Země je kulatá a že se otáčí okolo Slunce, upalovalo a jinak trestalo na těle. To vše se dělo i poté, co Magallanes (placatou Zemi!) obeplul, Kolumbus objevil Ameriku a i poté, co na univerzitách vyspělého světa panovala již desítky let opačná teorie.
V ekonomii bohužel čelíme podobnému problému. Týká se významu HDP a toho, co skutečně tento agregát znamená a k čemu se dá použít. Pokud se zaměříme na to, jak je HDP na ekonomických vysokých školách vysvětlováno dnes, a přeskočíme první ročník, kde se student o HDP dozví maximálně to, že existuje (podobně jako mnoho jiných agregátů a údajů), dostaneme se k jeho vysvětlení, jako přírůstkové hodnoty. Konkrétně HDP nám udává, o kolik se zvedlo celkové bohatství, respektive co se s tímto přírůstkem bohatství stalo. Všimněme si, HDP neříká nic o tom, kolik celkové bohatství je. Bohužel ale, toto je právě ten význam, v jakém ho mnoho komentátorů používá. Pokusím se to vysvětlit na příkladu.
Představte si domácnost, běžnou rodinu s dětmi. Řekněme, že jejich měsíční příjem je 40.000. Těchto 40.000 je jejich měsíčním přírůstkem bohatství. HDP nám nyní řekne, co se s tímto přírůstkem stalo. HDP se většinou vyjadřuje jako součet spotřeby soukromé (C), investic (I), vládních výdajů (G) a rozdílu exportu a importu (ty v příkladu rodiny pro jednoduchost opomeneme).
Naše rodina utratí měsíčně 500 za úklid společných prostor domu, ve kterém bydlí. To můžeme v rámci omezeného příkladu chápat, jako vládní výdaje. Naše rodina se má díky čistému domu lépe, dalo by se říci, že má uspokojení z čistých společných prostor. Kromě toho ještě utratí 29.500 za nájem, energie, vodu, ošacení a jídlo. To jsou výdaje na soukromou spotřebu (C). Zbylých 10.000 si rodina ukládá stranou. Částečně „pro strýčka příhodu“, na dovolenou, či vybavení bytu. Ty můžeme označit jako úspory, respektive investice do lepší budoucnosti.
Dalo by se tedy říci, že rodina ze svého měsíčního přírůstku bohatství ve výši 40.000 částku 30.000 utratí na „provozní výdaje“ (C) a (G) a 10.000 si nechá do budoucnosti. Těchto 10.000 (tedy úspory) je potom v konečném důsledku to, o co se jim skutečně zvedlo jejich bohatství do budoucnosti. Mohou tyto peníze přičíst k tomu, co mají jako bohatství. Řekněme auto, nábytek, chatu na horách, či vklad na spořicím účtu se zůstatkem 50.000.
Pojďme v našem příkladu dále. Rodina se rozhodne, že si koupí novou televizi v hodnotě 25.000. Co se stane s HDP? Zvýší se o tuto částku. V principu je pak jedno, zda budeme brát TV jako provozní výdaj, či přírůstek bohatství. Důležitá je jiná věc. Je nyní zřejmé, že rodina bude mít méně v úsporách a že bude muset omezit výdaje v budoucnosti. To je v principu jejich věc. Podstatné je to, že HDP vykázalo růst, třebaže se s produktivitou ekonomiky nic zásadního nestalo a zároveň bude nutné omezení spotřeby v budoucnu (případně ve stejnou chvíli na jiném místě ekonomiky). Stejně tak se rodina může rozhodnout utratit více peněz za jídlo či ošacení. Opět, je to spíš na úkor úspor a bohatství a zcela jistě tedy nelze říci, že se jedná o prorůstové kroky, které ekonomiku naší domácnosti někam v budoucnu posunou.
Pojďme ale v příkladu ještě dále. Představme si, že rodina nemá žádné úspory a chce si přesto koupit televizor. Rozhodne se proto využít spotřebitelského úvěru. Půjčí si oněch 25.000. Opět dochází k tomu, že roste HDP díky zvýšené spotřebě. Ale v tomto případě se rodina nejen že bude muset v budoucnu vzdát jiných výdajů (jako v případě spotřeby vlastních úspor), ale bude se muset uskromnit ještě více, protože bude půjčku vracet i s úroky, řekněme ve výši 30.000.
Dochází tedy k růstu HDP, ale spolu s tím můžeme říci, že v budoucnu na tom bude naše rodina hůře a o nějakém růstu bohatství tedy nemůže být vůbec řeč. Rodina totiž spotřebovala více než svůj přírůstek bohatství, tedy to, co nového v daném měsíci vytvořila.
Posuňme náš příklad zase o kousek dál. Představme si, že jeden z rodičů v rámci rodiny přišel o práci. Nově tak měsíční přírůstek bohatství bude 20.000. Podle názoru, kdy HDP znamená růst, by se měla rodina zadlužit. Každý měsíc si půjčit nějaké prostředky a za žádnou cenu neomezovat svou spotřebu. Dluhy by pak měla někdy v budoucnosti splatit. HDP jako agregát národohospodářské statistiky v tomto případě neklesne. Můžeme se poplácat po ramenou a říkat, že jsme zadlužením a spotřebou zabránili poklesu HDP, ale po jednom roce takovéhoto života bude mít rodina dluhy (bez započtení úroků) ve výši 240.000. Rozhodně nemůžeme říci, že by se jednalo o nějaký růst a že se bude mít v budoucnosti lépe. Bude docházet k spotřebě na úkor snižování bohatství rodiny a na úkor budoucnosti, tedy přesně pravý opak růstu. Spotřeba sama o sobě bez produktivní činnosti, zlepšování výkonu a produktivity práce k růstu vést nemůže. K bohatství se člověk nemůže proutrácet.
Toto je v zjednodušené formě látka pokračovacích kurzů o národohospodářské statistice. Hned druhého ročníku. Porovnejte to prosím nyní sami s tím, jaké výstupy můžete vidět v médiích. Rádoby odborníci tam radí, že k vyššímu bohatství a růstu se dostaneme tím, že budeme více utrácet a obhajují to „ptolemaiovskou“ teorií poptávky, která má z ničeho vytvářet pracovní místa. Pravděpodobně tito „experti“ nedokončili více než právě ten první ročník, či propluli školou, aniž by výklad skutečně pochopili a nikdy neslyšeli o odborných vyvráceních nesmyslu agregátní poptávky expoziční simplicitou (to doporučuji všem zvídavým přečíst!), či prostým zdravým rozumem, jako byl například vyvrácen onen ptolemaiovský retrográdní pohyb.
To, že roste HDP, totiž nemusí nic říkat o tom, jak se vyvíjejí produktivní síly v ekonomice. Zda dochází k růstu nebo zda se budeme mít v budoucnu lépe. Snahy stimulovat HDP pomocí pobídek k soukromé spotřebě, nebo nedej bože k mnohem méně efektivní vládní spotřebě, a to všechno dokonce dělat na dluh, jsou zcestné. Tyto snahy mohou teoreticky zvýšit ukazatel HDP, ale nezlepší ekonomickou situaci a nezbytně nutně přijde krize z předlužení. To je něco, co vidíme nyní okolo sebe.
Stimulovanou spotřebou na úvěr dosáhneme pouze toho, že budeme spotřebovávat kapitálovou zásobu, což je mimo jiné jedna z nezbytných podmínek, která je opravdu nutná pro skutečný hospodářský pokrok a rozvoj, protože umožňuje zvyšování produktivity práce. O tom možná ale někdy příště, kdybych se mohl zaměřit na to, co je skutečným zdrojem růstu. K tomu rád doplním jeden můj oblíbený citát, který to částečně obsahuje. Jedná se o vyjádření Tomáše Bati k stimulačním balíčkům během hospodářské krize třicátých let:
„V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry. Technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem."
Tomáš Baťa 1932
Nemám nic proti údajům HDP. Je to ekonomický agregát se zajímavou vypovídací schopností. Dokáže nám říci, co se stalo s přírůstky bohatství ekonomiky. Sama stimulace HDP (pomocí spotřeby, či vládních výdajů) nevede ale k zvýšení těchto přírůstků. HDP nám říká, co se s přírůstky bohatství stalo a ne co je vytvořilo. Nestojí za jejich tvorbou, ani jejich výší. Vyjadřujeme se proto k údajům o něm s ohledem na tento fakt – „Neptolemaiovsky“.