Sporem v původním řízení byla otázka povinnosti registrace k DPH. Jistý pan doktor měl kromě příjmů ze zaměstnání také příjmy z přednášek a autorských honorářů. Ačkoli objem jeho příjmů s výjimkou příjmů ze závislé činnosti přesáhl v roce 2006 částku rozhodnou pro registraci k DPH, tedy 1 milion Kč, pan doktor se jako plátce DPH nezaregistroval. Protože však měl pochybnosti, zda se ho registrace k DPH přece jen netýká, šel se osobně informovat k místně příslušnému správci daně. Jeden ze zaměstnanců finančního úřadu mu však údajně sdělil, že se na něj registrace k DPH skutečně nevztahuje, neboť vůbec nevykonává ekonomickou činnost. To je nezbytná skutečnost pro jakékoli povinnosti vyplývající ze zákona o DPH.
Správce daně pana doktora nakonec zaregistroval jako plátce daně až v polovině roku 2010, a to na základě jím podané přihlášky. Následně jej vyzval, aby prokázal celkové souhrny úplat, které obdržel od roku 2006 až do okamžiku registrace k DPH za svoji autorskou a přednáškovou činnost. Na základě předložených informací pak správce daně dospěl k závěru, že se pan doktor měl registrovat jako plátce DPH již v roce 2007. Stanovil mu proto náhradu za neuplatnění daně v maximální možné výši 10 % za zdanitelná plnění, která dotyčný uskutečnil bez daně. Správce daně tak použil maximální možnou výši náhrady za neuplatnění daně, kterou podle svého správního uvážení mohl uložit.
Pokuta v maximální výši?
Ponechme nyní stranou důvody, kterými se pan doktor hájil v otázce, zda mu registrační povinnost skutečně vznikla (její vznik NSS potvrdil), i otázku toho, zda je náhrada za neuplatnění daně sankcí, či daní, nebo zda dokonce není v rozporu s komunitárním právem. Zaměřme se však na samotnou výši uložené náhrady. Ačkoli je v současné době okruh sankcí, u kterých mohou správci daně využít při rozhodování o jejich výši své uvážení, značně omezen, v daném případě tak správce daně učinit mohl. Náhradu mohl uložit ve výši od 0 % do 10 % (pokud k nesplnění registrační povinnosti došlo před 1. lednem 2008, zákon o DPH to správcům daně umožňuje).
Uložení náhrady v maximální možné výši 10 % však NSS v tomto konkrétním případě zpochybnil a označil ji za nepřiměřenou. Přímo uvedl, že „využití nejvyšší sankce přichází do úvahy jen v těch nejzávažnějších případech, kdy nesplnění registrační povinnosti zasáhlo primární účel této povinnosti, tj. zajištění výběru DPH, a to podstatnou měrou“. Svůj názor pak doplnil kritérii, která by měla správci daně při posuzování výše náhrady brát v úvahu.
Zajímavé je však především to, jak se NSS díval na argument penalizovaného hříšníka o nesprávné informaci od pracovníka správce daně. Soudci došli sice k závěru, že tento argument nemůže obecně zprostit od udělení sankce, přisoudili mu však značný význam. Fakt, že pracovník finančního úřadu prokazatelně poskytne chybné informace, má podle NSS vést k významnému snížení procentní sazby uložené náhrady.
NSS se také zabýval otázkou, jak vůbec může daňový poplatník prokázat, že mu správce daně poskytl špatnou informaci. Především vytkl správci daně, že k tvrzení pana doktora o chybně poskytnuté informaci nevedl řádně dokazování. To v dané situaci znamenalo, že dotyčnému vůbec nedal možnost, aby své tvrzení doložil. Správce daně jeho námitku pouze „odbyl“ tím, že odkázal na jeho daňový spis, ve kterém není o poskytnuté informaci žádný doklad. NSS však takový přístup zcela odmítl, zejména proto, že vedení daňového spisu je povinností správce daně. Fakt, že v něm údaj o chybné informaci chyběl, tak nepostačoval k tomu, aby bylo tvrzení dotyčného odmítnuto.
Sbírejte důkazy
Jaké si můžeme vzít z rozhodnutí NSS ponaučení? Nespoléhejte se na informace sdělené správcem daně ústně. Pokud se na ně přeci jen spolehnete, snažte se jejich poskytnutí zdokumentovat. Zapište si například jméno toho, od něhož jste se údaj dozvěděli, datum, kdy se tak stalo, zapište se do knihy návštěv na finančním úřadě apod. Všechny tyto nepřímé důkazní prostředky vám mohou být v budoucnu ku prospěchu. Zřejmě se vám totiž nepodaří přimět správce daně, aby radu či informaci poskytnutou při jednání uvedl v protokolu, který je správně povinen sepsat.
Z rozsudku NSS je patrné, že správce daně by se vždy měl argumentem daňového subjektu o chybně poskytnuté informaci ze strany jeho zaměstnanců vážně zabývat, a to především při udělování sankcí, u kterých může využít svého správního uvážení. Dnes správci daně nemají příliš možností, kdy toto uvážení mohou při ukládání sankce využít (jde pouze o pokuty v daňovém řízení či sankce podle zákona o účetnictví). Proto se leckomu může zdát takové doporučení zbytečné. Domnívám se však, že pokud v budoucnu dojde ke znovuzavedení institutu promíjení daně a souvisejícího příslušenství v obdobné formě, jakou jsme znali za účinností zákona o správě daní a poplatků, bude pravděpodobně možné argument o chybně poskytnuté informaci ze strany správce daně využít ve větší míře. Shromažďovat dostatečné zásoby munice pro případnou přestřelku se správcem daně proto může být výhodné už dnes.