Tribunál se podmínkami přičitatelnosti zabýval konkrétně v případě týkající se kartelové dohody, jíž se účastnila nejmenovaná společnost („X“), která byla v inkriminované době z více než 70% vlastněna žalobcem, společností například označenou jako „Y“.
Tribunál úvodem své argumentace připomněl, že i právnická osoba, která není pachatelem protiprávního jednání, může být za toto jednání trestána. Jednání dceřiné společnosti totiž může být mateřské společnosti přičteno zejména tehdy, kdy dceřiná společnost neurčuje samostatně své chování na trhu. K uskutečňování pokynů pak může docházet například na základě hospodářských, organizačních či právních vazeb.
Žalobce argumentoval tím, že sice disponoval možností kontrolovat X, avšak reálnou a efektivní kontrolu nevykonával. Tvrdil, že je pouze investiční společností, která se chová jako čistě finanční investor bez účasti na každodenním řízení společností. Žalobce též poukazoval na skutečnost, že X a žalobce se vždy prezentovali jako dvě odlišné společnosti, s různou obchodní firmou a logem, přičemž byli též samostatně zastoupeni v průběhu správního řízení před Evropskou komisí (Komise), které řízení před Tribunálem předcházelo.
Tribunál deklaroval, že podle unijní judikatury je pro přičitatelnost jednání nezbytné, aby Komise prokázala skutečný výkon rozhodujícího vlivu ze strany mateřské společnosti nad společností dceřinou. Výkon rozhodujícího vlivu může Komise opřít například o skutečnost, že obě společnosti byly ovládány stejnými osobami, které zastávaly důležité funkce v řídících orgánech, nebo o fakt, že obě společnosti byly povinny dodržovat pokyny stanovené jednotným vedením a nemohly tak jednat na trhu nezávisle.
Analýza existence jediné hospodářské entity mezi několika společnostmi, které tvoří součást skupiny, může podle Tribunálu zahrnovat posouzení, zda mateřská společnost měla vliv na cenovou politiku dceřiné společnosti, její výrobní a distribuční činnosti, prodejní cíle, marže, prodejní náklady, cash-flow, zásoby a marketing.
Ovládání existovalo
Tribunál konstatoval, že téměř po celou dobu trvání protiprávního jednání bylo představenstvo X ovládáno žalobcem, jelikož většinu členů představenstva tvořili představitelé žalobce. Během takzvaného deliktního období tak nemohlo představenstvo společnosti X přijmout rozhodnutí bez souhlasu členů, kteří byli též členy představenstva žalobce. Členové představenstva X, kteří byli členy představenstva žalobce a byli jím vybráni, byli vždy schopni vytvořit majoritu a přijímat rozhodnutí, aniž by získali souhlas ostatních členů představenstva dceřiné společnosti.
To byl podle Tribunálu dostačující argument. Komise podle něho nebyla povinna demonstrovat rozhodující vliv žalobce nad svou „dcerou“ pomocí konkrétních rozhodnutí, které představenstvo X přijalo. Vzhledem k tomu, že představenstvo X bylo podle stanov společnosti jejím hlavním rozhodovacím orgánem a bylo účinně kontrolováno žalobcem, Tribunál dovodil, že představenstvo přijalo všechna důležitá rozhodnutí ve vztahu k provozu a řízení X a že tato rozhodnutí byla v principu přijata žalobcem.
Tribunál se též vyslovil k interpretaci pojmu „čistě finanční investor“. Ten je podle Tribunálu třeba chápat tak, že se jím má na mysli případ investora, který sice drží akcie společnosti za účelem dosažení zisku, ale který se zdržuje jakékoli účasti na jejím řízení či kontrole. To ovšem nebyl případ žalobce.
Pokud jde o odlišnost obchodní firmy, loga a nejednotné právní zastoupení, Tribunál opět odkázal na unijní judikaturu. Z ní nelze dovodit, že když dceřiná společnost není zastoupena stejnou osobou v průběhu správního řízení jako mateřská společnost, má svoji vlastní obchodní firmu (název) a logo, jež se odlišují od „matčiných“, automaticky to znamená, že mateřská společnost nevykonává nad svou „dcerou“ vliv.