Ekonomiky, které byly na počátku 20. století relativně bohaté, dosáhly prudkého růstu bohatství. Země, které byly relativně chudé, také zbohatly, ale jejich růst byl většinou pomalejší. Mezera mezi chudými a bohatými zeměmi se tak během posledních 100 let zvětšovala a dnes je největší od doby, kdy jsme začali používat oheň. Celou situaci můžeme vnímat jako napůl prázdnou či napůl plnou sklenici vody. Napůl prázdná je v tom smyslu, že nerovnost je skoro nejvyšší v historii. Horší byla jen 70. a 80. léta, kdy byl velmi nízký životní standard v Číně a Indii. Sklenice je ale i z poloviny plná. Většina lidí sice žije v zemích, které jsou mnohem chudší než nejbohatší ekonomiky, ale úspěšně rostou a zvyšují svou prosperitu. Z pohledu posledního tisíce let jsou dokonce od svých vyspělých protějšků vzdáleny jen minimálně. Pokud ale uvažujeme o budoucnosti našich dětí, tento dlouhodobý pohled není namístě.
Pozornost musíme věnovat tomu, že 1,5 miliardy lidí žije v zemích, kterým se nedaří dosahovat růstu. Jen těžko můžeme tvrdit, že v Africe se za poslední generaci podařilo zvýšit reálné příjmy většiny obyvatel. Z pohledu ekonoma je přetrvávající mezera v produktivitě a životním standardu bizarní. Je snadné pochopit, že před průmyslovou revolucí měly rozdílné země rozdílné úrovně technologie a bohatství. Měly totiž jiné přírodní zdroje a přenos informací byl pomalý. Pro dnešní svět ale podobná vysvětlení neplatí. Zdroj bohatství vyspělých ekonomik není žádným tajemstvím. Mají technologie, jejichž základ byl položen už na počátku průmyslové revoluce. Nejsou předmětem soukromého vlastnictví a k většině z nich má přístup každý, kdo umí číst. A téměř celý zbytek je dostupný pro každého s vysokoškolským vzděláním. Vlády a podnikatelé rozvíjejících se ekonomik by se měli snažit o kopírování toho, co učinilo Japonsko v polovině 19. století. Tedy využít všech technologických poznatků, které lidstvo má.
Je ale pravděpodobné, že rozdíly v ekonomické vyspělosti budou dále přetrvávat. Rozvíjející se ekonomiky brzdí řada faktorů: Vysoký růst populace, který omezuje růst poměru kapitálu k produkci, vysoké relativní ceny kapitálového zboží, které omezují investice, vlády, které rozhodují na základě krátkodobého výhledu a toho, co je prospěšné zejména pro ně. K tomu se přidávají elity, které se obávají, že větší integrace do globální ekonomiky by jim přinesla ztráty. Tyto faktory jsou dnes ve hře stejně, jako tomu bylo v minulosti. Představují ale velké nebezpečí. Dnešní svět je úzce propojený politicky, vojensky i ekologicky. Posun ke skutečně humánnímu prostředí musí proběhnout tak, že se do cíle dostaneme všichni v přibližně stejnou dobu.
(Zdroj: Blog Brada DeLonga)