Pokud jste si už někdy položili otázku, proč jsou výsledky vašeho snažení na finančním trhu přinejlepším rozpačité, možná vám následující řádky nabídnou několik konkrétních odpovědí. Uznávám, že z pohledu novináře je tento text noční můrou – všechny informace jsou výsostně teoretické a popsané situace nelze fakticky ověřit. Přesto věřte tomu, že se za tím vším skrývá téměř patnáctiletá zkušenost autora s desítkami individuálních a profesionálních investorů, stovky telefonních hovorů a tisíce provedených obchodních pokynů.
Začnu poměrně zostra. Jedním z nejvíce překvapivých jevů bylo pro mě osobně zjištění, že neuposlechnutí níže popsaných pravidel způsobí, že 80 % individuálních investorů na akciovém trhu v horizontu dvou let spolehlivě prodělá velkou většinu svých peněz. A pokud je reálně neprodělá, hodnota jejich investičního portfolia poroste výrazně pomaleji, než by za jiných okolností mohlo. O jaká tajemství tedy jde?
Proč vlastně investujete?
Jde o základní otázku, kterou si kterýkoliv investor musí položit ještě před tím, než vůbec udělá jakýkoliv obchod na finančním trhu. Odpovědí může být mnoho – uložení dočasně volných finančních prostředků pro budoucí vlastní potřebu, finanční polštář pro své potomky, tvorba „soukromého“ penzijního fondu, „odklonění“ peněz před žárlivou manželkou, ukojení nezvladatelné touhy po hazardu. Platí, že žádná odpověď není špatná a žádná není zavrženíhodná. Jde jenom o to, aby si budoucí spekulant čestně a zodpovědně odpověděl, proč to všechno vlastně dělá – jeho odpověď mu totiž poskytne vodítka pro výběr správných investičních instrumentů, volbu vhodného makléře a způsobů optimalizace možné daňové povinnosti. Pokud si tuto mentální rozcvičku neuděláte, chováte se ve smyslu čínského přísloví „Když nevíte, kam jdete, je úplně jedno, kterou cestou se vydáte“. Netřeba asi dodávat, že tento bod je přesně to, co investoři ke své vlastní škodě poměrně často vynechávají.
Kolik si můžete dovolit prodělat?
Součástí výše uvedené úvahy musí být i rozhodnutí „na jak dlouho“ a „kolik můžu prodělat“. Investiční horizont je období, na které můžete uvažované investiční prostředky postrádat, a nehrozí riziko, že je budete muset nenadále zaměstnat někde jinde. Stejně jako v případě účelu investování na sebe buďte v tomto ohledu tvrdí. Pokud v polovině investičního období začnete likvidovat své pozice pro to, že se vám vysypala pračka a vy nemáte žádnou jinou rezervu, něco jste udělali špatně. A možná výše ztráty? Kdykoliv hovořím s novým klientem a děláme si uvedenou „investiční rozcvičku“, ptám se ho, jak velkou část kapitálu – vyjádřeno v procentech z uvažované částky – může reálně prodělat a přesto to pro něj nebude představovat existenční problémy. A bez výjimky slyším hrdinská slova, jako „nějakých dvacet procent je úplně bez problémů, to mě nerozhází“. To vše platí přesně do okamžiku, než se hodnota portfolia takového klienta sníží o půl procenta. V takové chvíli začne klient panikařit, zintenzivňuje četnost volání svého makléře a celkově podniká množství chaotických a často nelogických kroků – prodává po poklesu, nakupuje po růstu, zisky bere brzo a ztráty pozdě. Pokud jsem tvrdil, že byste na sebe v případě stanovení investičního horizontu měli být tvrdí, v tomto případě ještě přitvrďte. Řekněte si, o kolik peněz můžete podle vlastní úvahy přijít… a pak toto číslo vydělte pěti a ještě pro jistotu odmocněte.
Obchodujete na základě „horkých zpráv“ a nadpisů v novinách?
Mám pro vás smutnou zprávu – pokud si myslíte, že nějaké peníze vyděláte intenzivním sledováním monitoru a (podle vašeho názoru) bleskurychlým odesláním pokynů na burzu v okamžiku, kdy se nějaká „breaking news“ objeví na vašem webovém prohlížeči, tak na to rychle zapomeňte. Jakmile je jakákoliv kurzotvorná informace zveřejněná, její „výnosový potenciál“ dramaticky klesá. Nemluvě o tom, že někteří tzv. vysokorychlostní obchodníci mají na vybraná - zejména makroekonomická – data přístup několik sekund před tím, než jsou zveřejněna. A těch několik sekund může v jejich případě znamenat stovky až tisíce obchodních pokynů. Nikdy nebudete od svého notebooku rychlejší, než tihle chlapíci… nikdy. Nesnažte se s nimi v tomto ohledu soutěžit a raději si pečlivě udělejte svůj „domácí úkol“ – stanovte si investiční strategii, používejte ty správné investiční instrumenty a hlavně se nesnažte „časovat“ trh.
Věříte investičním analytikům?
Svět investic a investičních instrumentů je široký a na první pohled nepřehledný. Začínající investor tak často hledá jakýsi maják, který mu mezi těmi tisíci akcií, dluhopisů či investičních certifikátů pomůže ukázat směr. Tímto majákem jsou pro mnoho investorů analytici – matematicky nadaní jedinci, jejichž práce je vybírat, hodnotit a doporučovat potenciálně nadprůměrně výnosné instrumenty. Pokud však jejich doporučení sledujete bez nějaké korektivní zpětné vazby, zaděláváte si na problém. První varování se týká faktoru času. Připravit „dlouhou“ analýzu jakékoliv firmy trvá několik týdnů a v mezidobí se mnoho věcí může poměrně snadno změnit. Pokud své investiční rozhodování stavíte pouze na informaci, že „banka XYZ vyjádřila názor, že akcie ABC bude do půl roku stát DEF korun“, zvažte vše ještě jednou. Pokuste se získat kopii dané analýzy, pečlivě si ji přečtěte a položte si následující otázky – „Jsou předpoklady uvedené v analýze reálné?“, „Používá analytik rozumné parametry pro výpočet cílové ceny?“, „Nepůsobí na mě analýza účelově?“ Pokud na všechny uvedené otázky najdete uspokojivou odpověď, možná o dané akcii začněte uvažovat.
Druhý faktor je faktor místa. Mnoho globálních bank v poslední době koncentruje své aktivity do několika málo center – Frankfurtu, Londýna, New Yorku či Hongkongu. Jaké znalosti o české firmě asi může mít analytik sedící v New Yorku? Nečerpá informace pro svoji analýzu náhodou jenom z veřejně dostupných zdrojů a z toho, co mu nakrásně poskytne oddělení vztahů s investory dané firmy? Jak často se potkává se zástupci managementu, dozorčí rady, klientů či dodavatelů firmy, jejíž akcie analyzuje? To vše jsou v současném prostředí zcela relevantní otázky a odpověď na ně je v případě globálních bank nasnadě. Proto vždy raději preferujte (byť ne bezvýhradně) lokální makléře či investiční banky – k firmám na jejich „hřišti“ mají násobně blíže, jsou schopni z nich získat mnohem více informací a jejich analýzy by tak měly být drobet kvalitnější.
Když akcie spadne na ceně, přikupujete?
Uvedená strategie – lakonicky pojmenovaná „když to spadne, přikoupíme“ – je mezi individuálními investory jedna z nejoblíbenějších. Možná proto, že si ji mnoho z nich (ke své vlastní smůle) plete se strategií, používanou v segmentu podílových fondů – tzv. „dollar cost averaging“/průměrování ceny. To spočívá v tom, že se uvažovaná částka investuje postupně, v předem pevně stanovených časových úsecích a investora fakticky nezajímá, kolik daný podílový list v tom kterém okamžiku stojí.
Strategie „když to spadne“ je oproti tomu zcela oportunistická a v mnoha ohledech připomíná střelbu naslepo. Její zvrácená logika totiž spočívá v tom, že spadne-li z nějakého důvodu cena akcie, tato akcie se automaticky stane „atraktivnější“ a proto by se měla nakoupit. Proč ne, ale měli byste se před podáním nákupního pokynu na chvíli zastavit a zeptat se – „Spadla cena akcie proto, že spadl celý trh, nebo proto, že se nějak výrazně změnily faktory přímo ovlivňující hospodaření dané firmy?“ Pokud je odpověď na druhou polovinu otázky „ano“, s nákupem ještě několik týdnů bez obav počkejte.
A je to – jednoduché, jak facka. Já vám nikdy neříkal, že tomu tak není. Ale kolik z vás se tím vždy a za všech okolností řídí?
Připraveno pro českou edici magazínu Forbes 09/2013.