Čína od Spojených států převzala pozici největšího dovozce ropy z Blízkého východu, avšak v zajištění bezpečnosti dodávek se musí spoléhat na americké válečné loďstvo. Výměnu rolí v hospodářské sféře, která není doprovázena stejným posunem ve sféře vojenské, doprovází růst diplomatického napětí mezi dvěma největšími světovými ekonomikami. Čína odolává tlaku na to, aby výměnou za pokračující ochranu námořních cest podporovala americkou zahraniční politiku v regionu.
Podle některých statistik se Peking v importu ropy z Perského zálivu dostal před Washington už před lety. Nyní má našlápnuto stát se nejdůležitějším odběratelem od kartelu OPEC, který zahrnuje i producenty v Africe a Jižní Americe, i když hlavní část jeho těžby připadá na arabské státy.
Čína a mnozí ropní těžaři se po léta vezou jako černí pasažéři v americkém bezpečnostním vlaku. Washington vydává miliardy dolarů na letadlové lodě, stíhačky a další vojenský hardware, s jehož pomocí střeží klid v úzkých hrdlech typu Hormuzské úžiny a v dalších částech neklidného regionu, a zajišťuje tak plynulé zásobování světových trhů klíčovou komoditou.
Jenže zatímco ještě před několika lety americký dovoz energetických surovin rostl, břidlicová revoluce vše změnila. Nedávná analýza deníku Wall Street Journal (WSJ) ukazuje, že v kombinované produkci ropy a zemního plynu letos Spojené státy poprvé předstihnou Rusko, které si nárokuje titul energetické velmoci. Růst domácí produkce spolu se stagnující spotřebou znamená, že se Amerika stává stále méně závislá na importu zahraniční ropy, včetně té blízkovýchodní. Čína zažívá pravý opak. Její závislost na dodávkách z výbušného regionu roste.
Podle propočtů konzultantské firmy Wood Mackenzie se čínský ropný dovoz od OPECu v prvním pololetí letošního roku vyšplhal na průměrných 3,7 mil. barelů denně. V případě Spojených států to bylo 3,5 mil. barelů denně. Před deseti lety vypadaly statistiky úplně jinak. Americký import od OPECu v roce 2004 činil 5 mil. barelů denně, zatímco Čína od kartelu odebírala jen 1,1 mil. barelů denně. Podle čínských celních úřadů nárůst dovozu obstarávají hlavně Saúdská Arábie, Irák, Angola a Spojené arabské emiráty. Podle odhadů amerického Energetického informačního úřadu (EIA) bude Čína zanedlouho z Perského zálivu dovážet víc ropy, než kolik z regionu importovaly Spojené státy v maximálním bodě z roku 2001.
Vzestup Číny jako dominantního kupce blízkovýchodní ropy představuje dilema pro americkou i čínskou zahraniční politiku. Peking se musí vyrovnat s tím, že bezpečnost dodávek kriticky důležité suroviny závisí na amerických ozbrojených silách. Washington zase musí nějak ospravedlnit vysoké vojenské výdaje, které prospívají zemi, již mnoho Američanů považuje za hlavního protivníka a jež se v mnoha názorech na mezinárodní politiku od USA distancuje.
Známky třenic se už objevují. Zdroje WSJ, obeznámené s rozhovory mezi dvěma zeměmi, uvádí, že Peking Američany požádal o záruky pokračujícího bezpečnostního jištění v Perském zálivu s tím, že čínské loďstvo samo na úkol nestačí. Čínští představitelé na schůzkách vyjadřují obavy z toho, že kvůli přesunu vojenské i hospodářské pozornosti na Asii začnou Spojené státy zanedbávat závazky na Blízkém východě.
Američtí diplomaté na oplátku od čínských kolegů požadují větší podporu amerických pozic v klíčových zahraničně politických tématech jako občanská válka v Sýrii či íránský jaderný program. V důvěrných jednáních také Číňany tlačí ke snížení ropných importů z Íránu, jehož státní pokladna je na příjmech z černého zlata kriticky závislá.
Washingtonu také dochází trpělivost s čínskými obstrukcemi v Radě bezpečnosti OSN při hlasování o tvrdých sankcích proti syrskému režimu. Vzkaz posílaný do Pekingu zní jasně: chcete dál stabilní dodávky ropy z nestabilního regionu, naučte se víc spolupracovat.
Spojené státy mají i jiné důvody proč v regionu zůstávat. Krom ropných tankerů chrání i lodě spojenců typu Japonska či Jižní Koreje, garantují bezpečnost Izraele a místním režimům, hlavně Saúdské Arábii, prodávají nejlepší a nejdražší zbraně. Navíc není jasné, jestli by zvýšenou čínskou vojenskou přítomnost v Perském zálivu uvítaly.
V posledních letech se v regionu začínají víc angažovat další země. Japonsko v roce 2011 otevřelo základnu v Džibutsku, Francie o dva roky dříve získala opěrný bod ve Spojených arabských emirátech. Čína postrádá schopnost vyslat do tak vzdálené oblasti významnou vojenskou sílu a udržovat ji tam. Také se zdá, že o to zatím nestojí.
V Iráku, který v posledních čtyřech letech zdvojnásobil vývoz ropy do Číny, si státní společnost China National Petroleum Corp. kolem svých ropných polí vybudovala opevněnou oázu, za níž se snaží skrýt před násilím a chaosem, který v zemi zanechala americká invaze. Poblíž vrtů bylo vybudováno letiště pro pohodlnou přepravu čínských zaměstnanců. Zatímco v americkém velvyslanectví v Bagdádu působí stovky lidí, skromná čínská ambasáda má zhruba deset zaměstnanců.
„Obchod je obchod a politika je politika. Nebudeme se snažit ovlivňovat iráckou politiku jenom proto, že naše ropné společnosti tady chtějí zůstat,“ tvrdí politický atašé čínské ambasády v Bagdádu Du Ming.
(Zdroje: WSJ, EIA, Bloomberg)