Bill Gross ze společnosti Pimco zase nalezl další důvod, proč by Fed měl utáhnout svou politiku i přesto, že ekonomika je stále utlumena a inflace se nachází znatelně pod cílem, který pro ni Fed stanovil. Není samozřejmě sám, ve skutečnosti je zarážející slyšet širokou škálu podobných argumentů od lidí, kteří jsou blízko finančnímu odvětví, nebo přímo z něj. Ti nejdříve varovali před vysokou inflací, když se ale ani po letech nedostavila, svůj názor nezměnili a našli si jiné důvody. Takové chování samo o sobě říká něco o motivaci Grosse a jemu podobných. Domnívám se, že jeho základem je víra, že prostě mají nárok na to, aby se jim jejich kapitál zhodnocoval, a to i v případě, že ho prostě jen vloží do bezrizikových aktiv.
Při posuzování monetární politiky nesmíme v první řadě zapomenout na to, že se stále nacházíme v pasti likvidity a zlem pro společnost zde není utrácení, ale naopak hromadění peněz. Jakou roli má v takovém světě úroková sazba? Ta je běžně považována za odměnu za naše čekání – měla by odměňovat ty, kteří namísto spotřeby spoří. Nyní máme ale úspor nadbytek a není kam je směrovat. Marginální hodnota uspořeného dolaru je tudíž záporná a proto by měly být záporné i reálné sazby. Takové uvažování není ničím exotickým, ale někdo ho prostě nechce slyšet. Výsledkem je neustálé vybízení k utažení monetární politiky. To pak činí skutečnou škodu. Hovory, které vedl Fed o zmírnění tempa nákupů dluhopisů, jsou podle mého názoru jeho přímým důsledkem, u kterého Fed doufal, že ale nenadělá reálnou škodu. Tu ovšem napáchal, protože vzrostly dlouhodobé sazby, které pro ekonomiku znamenají významný faktor.
Podívejme se také na hrozivé příběhy o tom, že americká ekonomika půjde cestou Řecka. Ty vyprávěla řada lidí včetně Alana Greenspana a obvykle vypadaly následovně: Nejdříve dojde ke ztrátě důvěry, pak se něco stane a následně bude z USA další Řecko. Opakovaně se ptám na to, jak vysvětlit ono „něco“ způsobem, který by bral v úvahu, že země jako Spojené státy, Velká Británie či Japonsko mají vlastní měnu a nezávislou centrální banku, která drží krátkodobé sazby pod svou kontrolou. Znamená ona hrozba to, že centrální banka sama zvedne sazby? A pokud ano, proč by to měla dělat? Měly by se dlouhodobé sazby odtrhnout od krátkodobých? Proč by tomu centrální banka nebránila?
Nikdo dosud na tyto mé otázky jasně neodpověděl, namísto toho slyším dodatečné řeči o kolapsech bank a podobně. Stačí jen, aby mi vysvětlili, co se najednou stane s monetární politikou. Argumentem není ani historický vývoj, protože žádný příklad podobné ztráty důvěry v minulosti neexistuje. Tedy přesně řečeno v případě krize u země, která by měla svou vlastní měnu a dluhy denominované v této měně. Nejblíže tomu byla Francie ve 20. letech minulého století, její osud se ale vůbec nevyvíjel tak, jako tomu bylo v Řecku.
Lidé jako Greenspan rovněž trvali na tom, že rozpočtové deficity povedou k vysoké inflaci. Logika byla podobná: Vysoké deficity, pak se něco stane a najednou z nás je Zimbabwe. Pokud o tom ale někdo přemýšlel, došel k názoru, že k ničemu takovému nedojde. A také nedošlo. Počítejte mě mezi ty, kdo se domnívají, že makroekonomie či alespoň její keynesiánská větev si v posledních pěti letech vedla poměrně dobře. Problém spočívá pouze v tom, že jen málo ekonomů bylo ochotno používat svoje vlastní modely a jen málo vlivných lidí pochopilo, že intuice není dobrým základem pro rozhodování v situaci, která se opakuje jednou za tři generace.
Dnes se strašidelné povídky přesouvají směrem k dolaru. Podle nich ohrožujeme jeho mezinárodní pozice a zdá se dokonce, že snad každá další ekonomická diskuse nyní končí podobným varováním. Jaká tato pozice ale skutečně je? V určitém smyslu má dolar k jiným měnám podobnou pozici, jako mají peníze obecně k jiným aktivům. Na této úrovni tak naplňuje tradiční funkce peněz. V první řadě představuje hlavní měnu na mezinárodním mezibankovním trhu. V dolarech probíhá mnoho mezinárodních transakcí a lidé také do určité míry drží dolary a dolarová aktiva proto, že jsou likvidnější, než je tomu u jiných měn. Vlády, které se snaží ovlivnit kurz své měny, k tomu pak často používají právě dolarové měnové obchody. Rezervy také často drží v dolarech a některé země stále fixují kurz své měny na měnu americkou.
Do určité míry funguje princip, v jehož rámci se dolar používá proto, že trhy s ním spojené jsou likvidnější. Likvidnější jsou pak proto, že lidé dolar preferují. Ukazuje to na význam historického vývoje a jasné je i to, že přechodné období vysoké inflace a nestability by dolar z jeho pozice mohlo svrhnout. Měli bychom se toho ale obávat? Předně je těžké najít měnu, která by byla pro dolar skutečnou hrozbou. Navíc neexistují důkazy, které by říkaly, že Spojené státy mají nízký náklad půjček hlavně kvůli pozici dolaru (a půjčky ze zahraničí také nemusí být zrovna pozitivním jevem). Často slyšíme, že naše deficity jsou udržitelné výhradně kvůli dolaru, ale to pravda není. Podobně je na tom třeba Velká Británie či Austrálie.
Erskine Bowles v březnu 2011 varoval před údajně hroznými důsledky, které by mělo ukončení nákupů amerických dluhopisů ze strany Číny. Shodou okolností ale ještě o pár měsíců dříve kulminovaly obavy Japonců, které se také týkaly nákupu jejich vládních dluhopisů. Šlo však o to, že by Čína mohla tyto dluhopisy začít intenzivněji nakupovat. Japonská vláda chtěla ohledně tohoto kroku otevřít rozhovory, bála se totiž posilujícího jenu a jeho dopadu na ekonomické oživení. Nezdá se tedy, že by se Japonsko domnívalo, že mu Čína nákupy jeho vládních dluhopisů dělá nějakou službu. A to je zadlužení Japonska mnohem vyšší, než je tomu u Spojených států. Je to ale také vyspělá ekonomika, která má svou vlastní měnu.
(Zdroj: Blog Paula Krugmana)