Hledat v komentářích
Investiční doporučení
Výsledky společností - ČR
Výsledky společností - Svět
IPO, M&A
Týdenní přehledy
 

Detail - články
Jak dosáhnout shody v otázce transatlantické finanční regulace

Jak dosáhnout shody v otázce transatlantické finanční regulace

23.1.2014 18:48

S rozbíhajícím se rokem 2014 se zdá, že příznaky rozpadajícího se regulačního vztahu mezi Evropskou unií a Spojenými státy jsou všudypřítomné. Přísné nové regulace amerického Federálního rezervního systému pro zahraniční banky vyprovokovaly Evropskou komisi k hrozbě odplaty. Pokrok směrem k harmonizaci amerických a unijních pravidel pro deriváty – které byly jednou z hlavních příčin finanční krize – uvízl na mrtvém bodě. A plány EU a Velké Británie obehnat bankovní vklady „plotem“ v podobě jasného vymezení, k čemu mohou být využity, se zřejmě formou i obsahem odchýlí od sebe navzájem i od nově zveřejněného Volckerova pravidla v USA.

Ponaučení, které většina pozorovatelů z těchto sporů na stále vyšší úrovni vyvozuje – totiž že i v oblasti finanční regulace má mocenská politika navrch nad obecným blahem –, je ovšem neúplné. Regulační odlišnosti koneckonců nejsou pouze výsledkem nestejných národních zájmů; jistou roli může hrát také míra efektivity, s jakou se provádí a koordinuje diplomacie.

Jedna nedávná studie například zdůraznila neschopnost představitelů skupiny G-20 definovat konzistentní a uskutečnitelný návod na zavedení agendy finanční reformy ohlášené po krizi v roce 2008. V posledních zhruba deseti letech vyzývají hlavy států regulátory, aby řešili velké otázky, například kapitálové standardy, spolu s dalšími záležitostmi typu nekotovaných derivátů nebo reforem úvěrových ratingů. Během tohoto období však oficiální činitelé jednali více či méně podle vlastní libovůle a umožňovali, aby se problémy řešily podle různých ekonomických a politických cyklů.

Radikální odlišnosti mezi kulturou stanovování pravidel v USA a EU tento problém ještě zhoršují. Na rozdíl od USA, kde v čele procesu určování pravidel stojí nezávislé agentury jednající v souladu s nařízeními Kongresu, v EU stanovují regulační agendu a sepisují pravidla legislativní aktéři v Bruselu a ve Štrasburku – Evropská komise, Evropská rada a Evropský parlament. A přestože si stále větší podíl regulační zodpovědnosti osvojují i unijní instituce typu Evropské centrální banky, divergence v rozhodovacích procedurách dál ovlivňují tempo i charakter transatlantické koordinace.

A aby to nebylo tak jednoduché, tržní a měnové reformy čas od času splývají, přičemž tvorba pravidel se stává částečně závislou na rozhodnutích různorodých agentur a institucí. Například splnění rozšířených kapitálových standardů Basel III nespočívá v pouhém dodržování pravidel; vyžaduje také rekapitalizaci bank – tento proces přitom trvá v Evropě déle než v USA, částečně proto, že eurozóna musela vyjednat mechanismy financování bank a insolventních vlád. Tyto průtahy dnes vyvolávají v USA pochybnosti, zda je EU skutečně odhodlaná k reformám.

Všechny zmíněné problémy odrážejí prostý fakt, že politici postrádají vhodné nástroje pro vedení regulační diplomacie ve světě dynamické tržní reformy. Konvenční prostředky – vzájemné uznávání a substituované dodržování standardů – byly vyvinuty v prostředí, v němž se státy mohly navzájem podněcovat ke zvyšování standardů tím, že umožňovaly zahraničním subjektům snazší přístup na domácí trhy v případě, že regulace v jejich domovských zemích byly zrcadlovým obrazem jejich vlastních regulací. Žádný mechanismus nepředpokládá situaci, v níž se všechny země současně snaží zkvalitnit své finanční soustavy napříč řadou sektorů.

Tradiční fórum rozhovorů mezi EU a USA – totiž Dialog o regulaci finančních trhů, v jehož rámci se v nepravidelných intervalech scházejí regulátoři a handrkují se nad seznamy rozdílných regulací – je až příliš často pomalé a obchází se.

Je dobře, že evropští a američtí politici mají možnosti, jak tyto strukturální zátarasy odstranit. Měli by začít tím, že vyvinou novou „sadu nástrojů“, aby pomohli státům nejen naplnit stávající standardy, ale i spolupracovat na zdokonalení standardů v prostředí rychle se měnících trhů. Ať už budou tyto nástroje zavedeny v rámci rozhovorů Transatlantického obchodního a investičního partnerství nebo na neformální bázi, programy vzájemného uznávání a substituovaného dodržování standardů by měly zesílit a poskytovat procedurální mechanismy koordinace tvorby pravidel a administrativních procesů v reálném čase. Koordinační mechanismy by navíc měly být – v možném rozsahu – procesy založenými na cílech a poměřovanými s mezinárodními závazky a s nejlepší praxí.

A konečně by se vzhledem k rozhraní mezi finančním dohledem a peněžními vztahy měl Dialog o regulaci finančních trhů oživit v intencích schůzek představitelů ministerstev financí a centrálních bankéřů skupiny G-20. Namísto spoléhání se na multiregionální Komisi pro finanční stabilitu, že bude diskutovat o rozdílech a stanovovat tempo regulací, by se měli unijní a američtí regulátoři podnítit k tomu, aby předkládali k širší mezinárodní úvaze společná řešení a reformy.

Reforma transatlantické regulační architektury může samozřejmě pomoci finanční diplomacii jen do určité míry a národní zájmy budou vždy důležité. Ve světě bilionových kapitálových toků a stále většího významu zdravé globální finanční soustavy však mohou i malá zlepšení znamenat velký rozdíl. Kvalitnější mechanismy vytváření pravidel jsou k tomu dobrým začátkem. 

Chris Brummer je profesorem práva na Právním centru Georgetownské univerzity a ředitelem projektu Transatlantické finanční iniciativy při Atlantické radě.

Copyright: Project Syndicate, 2014.


Váš názor
Na tomto místě můžete zahájit diskusi. Zatím nebyl zadán žádný názor. Do diskuse mohou přispívat pouze přihlášení uživatelé (Přihlásit). Pokud nemáte účet, na který byste se mohli přihlásit, registrujte se zde.
Aktuální komentáře

Související komentáře
Nejčtenější zprávy dne
Nejčtenější zprávy týdne
Nejdiskutovanější zprávy týdne
Denní kalendář hlavních událostí
ČasUdálost
9:00CZ - PPI, y/y
11:00EMU - CPI, y/y