Vedoucí západní představitelé se stále nerozhodli, jak budou vypadat jejich příští kroky ve snaze zastavit ruskou agresi vůči Ukrajině. Jedna věc je však stále jasnější: jejich dosavadní ustrašená snaha – sankce proti jednotlivým osobám, embargo na vývoz zbraní a pozastavení členství Ruska ve skupině G-8 – se ukazuje jako naprosto nedostatečná pro přesvědčení ruského prezidenta Vladimira Putina, aby se stáhl.
Naštěstí existuje jednoduché řešení: embargo Evropské unie na dovoz ruských surovin, zejména ropy a plynu. Nakolik schůdné by takové dovozní embargo bylo?
Samozřejmě existují dobré důvody, proč EU zatím tento krok nepodnikla. Evropa je závislá na ruských energetických dodávkách a evropské banky i firmy mají v Rusku silné zájmy. Při pečlivě kalibrované strategii by se ovšem škodám na evropské ekonomice dalo zabránit.
Především však Evropa ve skutečnosti nemá na vybranou. Putinova touha zapsat se do ruských dějin jako imperiální panovník, za něhož země zažila rozmach – po boku Ivana Hrozného, Kateřiny Veliké a Lenina –, je stále zjevnější a spolu s ní je zjevnější také potřeba rozhodné akce na straně EU. Nebude-li Putin zastaven, jeho apetit začne být pravděpodobně ještě nenasytnější a obrátí se k pobaltským státům, do Moldavska nebo do střední Asie – se stále závažnějšími důsledky pro evropskou bezpečnost.
Na rozdíl od slabé strategie, kterou EU prozatím volí, by embargo na ruskou ropu a plyn vyvinulo na Rusko skutečný tlak. Energie představuje 70% ruských exportních příjmů a polovinu jeho rozpočtových zdrojů – z těchto peněz se financují armáda, nacionalistická státní média, kybernetické války, pátá kolona na Ukrajině i v dalších zemích a marnotratný životní styl ruské elity včetně Putina samotného.
Vzhledem k závislosti Evropy na ruských energetických dodávkách by se dovoz nedal zrušit okamžitě. Místo toho by se embargo mělo zavádět přírůstkově.
Prvním krokem by bylo zahrnutí veškerých nákupů ruského paliva do dovozních kvót, což je v EU osvědčený nástroj, neboť ho unie často používá u dovozů zemědělských produktů ze třetích zemí. V prvním roce embarga by se od firem dovážejících ruskou energii vyžadovalo, aby si obstaraly licenci na dosud importované množství.
Každý následující rok by se pak dovozní kvóta snižovala o 5%, takže celkový roční dovoz ruské energie by do deseti let klesl na polovinu. Tento přístup by evropským ekonomikám umožnil postupně se adaptovat na nové podmínky a současně by jim poskytl čas na hledání nových zdrojů energie, zlepšení ochrany přírody a snížení spotřeby.
Vyhlídka tak drastického poklesu exportních příjmů by byla pro Kreml zdrcující, zejména vzhledem k obtížnosti nacházet alternativní trhy. Číňané například už dnes tvrdě vyjednávají; vědomí, že Rusko nemá jinou volbu, by jim poskytlo další vyjednávací páku.
EU naopak může dopad embarga přežít. Rusko představuje přibližně 30% celkového dovozu surovin do EU a zhruba 20% dovozu plynu a ropy. Zároveň však představuje pouhých 12% celkové spotřeby energie EU, což znamená, že v příštích deseti letech by EU musela najít náhradu jen asi pro 6% celkové spotřebované energie. To je nízká cena za utlumení ruských imperiálních choutek, a tím i za zvýšení evropské bezpečnosti.
Problém je, že by tyto náklady nebyly v Evropě rozprostřeny rovnoměrně, protože jednotlivé členské státy EU jsou na ruské energii závislé v různé míře. Některé země – například pobaltské státy, Polsko nebo Slovensko – mají s Ruskem dlouhodobé závazky, a potřebovaly by proto více času, aby splnily požadavky embarga.
Naštěstí lze i tento problém vyřešit. Jakmile EU vydá dovozní kvóty, měla by firmám povolit, aby s nimi obchodovaly, čímž jim umožní optimalizovat adaptační proces.
EU by měla navíc pracovat na zlepšení toku energetických dodávek přes své vnitřní hranice, čímž by členským státům nacházejícím se blíže k Rusku pomohla kompenzovat ztráty v důsledku vyšších cen paliv. Evropské země by zatím měly zintenzivnit úsilí o diverzifikaci svých energetických dodávek, které by měly zahrnovat vyšší dovoz od spojenců, jako jsou Spojené státy, i podstatné zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie.
Klesající dovoz ruské energie by byl pro Kreml bezpochyby mnohem ničivější než pro EU. Je to nejjednodušší a pravděpodobně i nejúčinnější způsob, jak přinutit Rusko, aby se podrobilo mezinárodním normám – a nemusel by přitom padnout jediný výstřel.
Marcin Święcicki, poslanec polského Sejmu, je bývalým ministrem zahraničních hospodářských vztahů, náměstkem ministra hospodářství a starostou Varšavy.
Copyright: Project Syndicate, 2014.