Poslední dobou se objevila řada úvah o tom, jak si vedly některé evropské ekonomiky během globální finanční krize a po ní. S tím souvisí i to, jaké ekonomické nástroje fungovaly nejlépe, nebo co přineslo členství v eurozóně. Jde o důležité otázky a určitou odpověď na ně dává rychlý pohled na HDP na hlavu (populaci ve věku 15 – 64 let) roku 2013 relativně k roku 2007:

Ukazatele jako růst HDP, nezaměstnanost, produktivita a další se obvykle pohybují podobně, někdy ale mohou vést k rozdílným názorům na to, jaká ekonomická politika je nejlepší. Zde tedy používám růst HDP upravený o demografický trend. Zajímavé a překvapující je podle mého názoru to, jak moc podobný je vývoj v jednotlivých zemích i přesto, že jimi uplatňované kroky se někdy velmi lišily. S výjimkou Řecka a asi i Itálie jsou na tom jednotlivé země dost podobně. Tři země, které se rozhodly zachovat si vlastní měnu, si nevedly výrazně odlišně. Ano, Švédsko dosáhlo velkého úspěchu, ale to samé platí o Německu.
Velká Británie rostla pomaleji než celá eurozóna, pomaleji než Francie či Nizozemí. Tempo jejího růstu se blíží Španělsku. To samé platí o Dánsku. Co se týče menších zemí, které stojí mimo měnovou unii, najdeme ekonomiky s lepším růstem i s pomalejším. Překvapivé je i to, že některé si vedou dobře, i když mají kurz provázaný s eurem (Bulharsko a Lotyšsko). Zde je důležité znovu upozornit, že používáme HDP dělený populací v produktivním věku. Lotyšský produkt je totiž nyní stále pod úrovní roku 2007, populace v produktivním věku ale v posledních letech také prudce klesla.
Eurozóna si tedy i přes tvrdohlavost ECB a omezení, která přináší společná měna, nevede výrazně jinak než země, které v měnové unii nejsou. To však nemusí být dobré zprávy. Možná to totiž ukazuje, že posedlost švédské centrální banky bojem s inflací a fiskální utahování ve Velké Británii jen vedou k tomu, že výsledky eurozóny ve srovnání s těmito zeměmi nevypadají zase tak špatně.
Zdroj: Blog ekonoma Antonia Fatáse z INSEAD