OECD prudce snížila odhady růstu italské ekonomiky. Letos by měla klesnout o 0,4 %, příští rok by měl růst dosáhnout pouhou 0,1 %. Pokud se tak skutečně stane, veřejný dluh se posune na nebezpečné úrovně. Antonio Guglielmi, který pracuje jako globální stratég ve společnosti Mediobanca, k tomu uvádí: „Z hlediska veřejných financí je to katastrofa. Příští rok vystoupí poměr zadlužení na 145 %. A kdo ví, jaké je maximální číslo, které budou trhy tolerovat. Už nyní budí dluh obavy, Draghiho poker ale zatím funguje. Situaci Itálie by ovšem změnila jen monetární atomovka. Pokud bude ECB pasivní, bude Itálie mrtvá. A ohledně aktivity ECB panuje hodně skepticismu.“
OECD snížila odhady růstu i pro Francii a Brazílii. Její růstový zázrak se nyní mění v odhadované tempo růstu ve výši 0,3 %. V centru beznaděje se ale nachází eurozóna. Oživení její ekonomiky je zklamáním, a to zejména co se týče největších ekonomik měnové unie: Německa, Itálie a Francie. Důvěra opět slábne, anemická poptávka se projevuje poklesem inflace, která se blíží nule, a v některých zemích už je v záporu. Italský dluh dosáhl v prvním čtvrtletí letošního roku výše odpovídající 135,6 % HDP a každý rok se zvyšuje asi o pět procentních bodů. Dochází k tomu i přesto, nebo právě proto, že země sleduje politiku fiskálního utahování. Vláda sice dosahuje vysokých primárních přebytků, které se pohybují kolem 2 – 3 % HDP. I tak se ale plány na stabilizaci dluhu rozpadají.
Montiho vláda před třemi lety tvrdila, že míra zadlužení se na konci roku 2014 stabilizuje na 115 % HDP. Ukazuje se, že Monti se mýlil asi o 25 procentních bodů, což je s ohledem na tak krátké období opravdu hodně. Jde o smůlu, či popírání toho, co je jádrem italské krize? Zolt Darvas z Bruegelu hovoří o klasické dluhové pasti. Vše podle něho závisí na růstové dynamice, která se zase bude odvíjet od politiky ECB. Ta podle něho ještě není dostatečně aktivní a trhy se mýlí, když se domnívají, že nově plánované kroky budou fungovat jako superstimulant jen proto, že zvýší rozvahu ECB.
Pokud v Itálii dojde k prudkému snížení mezd, poměr dluhu k HDP to automaticky zvýší kvůli negativnímu dopadu na produkt. Jestliže v eurozóně nedojde k masivní reflaci, nepůjde takovému vývoji zabránit. ECB ale k takovému kroku nepřistoupí. Italská vláda si tak bude muset vybrat, zda pokračovat s rozpočtovými škrty a honit se za vlastním ocasem ve spirále zkázy, nebo vymyslí něco lepšího. Matteo Renzi má divokou povahu a Italové sami nejlépe posoudí, která možnost je realističtější.
Zdroj: The Telegraph