Podle mne trpíme široce rozšířenou neschopností rozlišovat mezi tím, jak dobré máme nástroje a systémy a jak dobře jsme schopni je využívat. Rozdíl je přitom klíčový: I s velice kvalitním vozem mohu špatným řízením skončit v příkopu. Nebo špatnou navigací v úplně jiné destinaci. Mohu mít dobrá kamna, pokud ale nedovedu rozdělat, neohřeju se. Mohu mít kvalitní whisky, pokud ale neznám míru ... Je lehké tvrdit, že za špatný konec může alkohol, auto, kamna, atd. Až na to, že to není pravda. A pokud se i přesto zaměříme na to, že je třeba změnit značku, stroj, či nástroj, nic se nezmění a jen mrháme časem. Tyto příklady jsou samozřejmě jen rozcvičením na něco většího – domnívám se totiž, že ten samý princip platí u kapitalismu (a dokonce i demokracie).
Už řadu let u nás můžeme slyšet moudra o tom, jak nás kapitalismus vede ke konzumu, k odcizení, ztrátě lidskosti, lidství. Zní to hluboce a v podstatě dennodenně bychom našli nejeden „důkaz“. Při detailním pohledu se ale důkaz rozpadá – tedy důkaz toho, že na vině je kapitalismus. Jinak řečeno, že na vině je „vlastnictví majetku a výrobních prostředků soukromými osobami a ne celou společností (tudíž nikým a podle toho to vypadá)“. Ve skutečnosti ale opět viníme dopravní prostředek z toho, kam jsme s ním dojeli.
Jiného druhu může být výtka, že kapitalismus dnešní doby není schopen zajistit „rozumné“ rozdělení příjmů a bohatství ve společnosti. U nás to problém palčivý není, ale třeba v USA velmi. Jde o ono diskutované 1 % (či maximálně 10 %), jehož bohatství prudce roste, zatímco zbytek stagnuje, či dokonce bojuje. Zde jsme skutečně u toho, zda se samotným autem není něco špatně a je nutno mu razantně sáhnout na konstrukci (přerozdělení příjmů). Ale ani zde to podle mne není jasné. Vezměme si typický příklad:
Ředitelé firem v USA si v roce 2013 v průměru vydělávali 331 krát vyšší plat než jejich zaměstnanci. U velkých firem bude toto číslo ještě mnohem vyšší. Na jednu stranu nelze objektivně určit, jaký plat vrcholového managementu je odpovídající. A nepochybuji o tom, že u některých firem je osobnost ředitele hlavním faktorem úspěchu, či dokonce přežití. Na druhou stranu můžeme mít vážné pochyby o tom, že přínos lídrů ve firmách je plošně skutečně takový, že by jejich odměny měly být stonásobky odměn běžných zaměstnanců. Jde o komplexní problém, ale v jádru se nabízí otázka:
Jde o to, že by kapitalismus a trh nebyl toto schopen nikdy řešit, nebo mu to z nějakého důvodu (opět) nedovolíme? Příčiny onoho „nedovolíme“ mohou být různé, od našich vzorců uvažování, představ, zaběhnutých mechanismů až po regulaci. Pokud to trh řešit nedovede, měli bychom regulovat. Pokud dovede, ale mi mu házíme klacky pod nohy, regulace je jen dalším klackem. A podobných podnětů k zauvažování je samozřejmě mnohem více. Včetně oněch podle mne dost pochybných a někdy až alibistických stížností na to, jak z nás kapitalismus po roce 89 udělal konzumenty. On nám to umožnil a v tom je velký rozdíl. A špatná diagnóza vede jen ke stav zhoršující léčbě.
Já sám považuji kapitalismus (a i demokracii) za takové otloukánky, kteří by rádi ukázali, co v nich je, ale my jim to hodně komplikujeme. Najdeme na nich každou blechu a upíráme jim to, co dokázali. Na závěr, ač ještě nezačínají silvestrovské oslavy, si tedy dejme skleničku šampaňského. Ona nám stejně nebude tak moc chutnat, protože jde o nápoj Marxův, revoluční a tudíž ne moc pokojný.
Graf ukazuje rozdělení bohatství ve světě. Jde od nejbohatších 20 %, které drží asi 83 % světového majetku, až po nejchudších 20 %, které drží asi 1,4 % majetku. S většinou čtenářů se asi shodnu na tom, že v grafu popsané rozdělení je velmi nezdravé (přeneseně i doslova). Revolucionáři budou asi uvažovat o tom, jak z horní části „sklenice“ vypustit co nejvíce do té spodní. A o kapitalistech budou tvrdit, že ti zase přemýšlí o tom, jak spodek ještě více vyždímat tak, aby se ještě více přesunulo nahoru. Jenže to je omyl. Pravý kapitalista přemýšlí, jak z té sklenky na šampaňské udělat půllitr, či ještě lépe tuplák. Jinak řečeno, přemýšlí o tom, jak ve spodní části nádoby přestat efektivnímu systému házet klacky pod nohy. Popis pod grafem implikuje, že Marx měl pravdu. Problém je v tom, že graf je takový, jaký je, kvůli rozšířené absenci kapitalismu a svobodných trhů (bez korupce, lobystů, zájmových skupin, absurdních dotací ...) a ne kvůli jejich dominanci.