Ben Bernanke si 8. listopadu 2002 při příležitosti devadesátých narozenin Miltona Friedmana vzal volno, opustil budovu Fedu ve Washingtonu a vydal se navštívit University of Chicago. Chtěl tam vzdát známému ekonomovi hold. Ve svém projevu pak mimo jiné uvedl: „Máš pravdu. Udělali jsme to a nyní toho velmi litujeme. Díky tobě se to ale už nebude opakovat.“ Bernanke měl na mysli Friedmanovo tvrzení, že Fed nese zodpovědnost za vývoj ve třicátých letech, protože nesmyslně utáhl monetární politiku v době, kdy měla zůstat uvolněná. Tento jeho slib byl od té doby opakovaně zmiňován a nakonec došlo dokonce k tomu, že George W. Bush vybral Bernankeho v roce 2006 do čela Fedu. Když pak za dva roky propukla finanční krize, šéfoval mu muž, který studoval vývoj během Velké deprese.
Bernanke jednal během krize rychle a kreativně. Zbavil finanční instituce toxických aktiv a převedl je do nově založených entit. Bankám v zahraničí poskytl dolarovou likviditu, domácím bankám poskytl přímé půjčky. Vysloužil si tím kritiku od konzervativců, kteří se obávali aktivismu a inflace. Nicméně svůj slib Friedmanovi podle převládajícího názoru dodržel. Známý ekonom Barry Eichengreen z University of California ale zastává rozdílný pohled na věc. Podle něho udělal Bernanke vedle řady dobrých rozhodnutí i spoustu chyb a je dokonce možné tvrdit, že Fed se z historie nepoučil.
Eichengreen patří mezi ekonomy, jejichž kritiku nelze brát na lehkou váhu. Je také zvyklý zpochybňovat hluboce zakořeněné názory. Patří k nim rovněž Friedmanův pohled na Velkou depresi, který se otáčí zejména kolem Spojených států. Eichengreen ale poukazuje na vývoj v Evropě a na roli, jakou hrál při šíření krize ve třicátých letech zlatý standard. Fed podle něho držel sazby příliš vysoko kvůli tomu, aby bránil zlatou paritu dolaru. Evropské centrální banky pak jeho politiku kopírovaly. Všechny země se pak, svázány zlatem, propadly do deprese.
Eichengreen ale také tvrdí, že Fed si za svou politiku ve třicátých letech zaslouží i určitou pochvalu. V roce 1929 začal po pádu trhu ihned dodávat likviditu a zachránil bankovní systém před kolapsem. V první polovině roku 1930 snižoval sazby a podpořil částečné oživení na Wall Street. Podle ekonoma byl tedy Fed v té době aktivnější, než se obvykle domníváme. Naopak současný Fed si za svou aktivitu zaslouží méně chvály, tvrdí Eichengreen. V první řadě nedovedl odhadnout příchod krize.
Ještě v roce 2007 Bernanke ujišťoval, že dopad klesajících cen nemovitostí na širší ekonomiku bude jen omezený. Nešlo pouze o povzbuzování veřejnosti, protože na zasedání Fedu také panovala optimistická nálada. Bernanke prý prohlašoval, že v americké ekonomice nikdy nedošlo k celonárodnímu poklesu cen nemovitostí. Jako znalec Velké deprese měl ale vědět, že tento pokles nastal mezi lety 1929–1933, tvrdí Eichengreen.
Fed tápal i poté, co krize propukla naplno. Nejdříve zachraňoval Bear Stearns, po kritice tohoto kroku ale nechal padnout Lehman Brothers. V roce 1933 přitom Fed postupoval stejně ve vztahu k Union Guardian Trust of Michigan. Přišla katastrofa, která měla sloužit jako lekce. Fed se však nepoučil a po pádu Lehman Brothers se celá věc opakovala. Pak Bernanke přepnul a začal se chovat jako superman. Zachraňoval téměř všechny instituce, za což ho Eichengreen chválí. Ale monetární politika jako celek byla podle něho málo uvolněná. Měl existovat závazek typu „uděláme vše, co bude třeba“, který by zajišťoval návrat ekonomiky k potenciálu.
Na konci roku 2009 se epicentrum krize přesunulo do Evropy a Eichengreen i zde tvrdí, že politici měli být poučení z vývoje ve třicátých letech. Země jako Irsko a Španělsko byly bezstarostné, protože měly rozpočtové přebytky. Británie do roku 1930 také dosahovala přebytků, v roce 1931 ale byla donucena k opuštění zlatého standardu. I silné rozpočty totiž mohou být velmi rychle zruinovány zachraňováním finančního sektoru.
Eichengreenova kritika se může zdát příliš přísná. Ze zpětného pohledu je jednoduché vidět chyby Fedu či Bank of England. Ekonom má ale ke svému postoji dobrý důvod. Stejně jako chtěl Friedman, abychom se poučili z minulosti, chce to samé i on. Je dobře, že finanční krize zvedla zájem o podobné úvahy, které se namísto matematických modelů zaměřují na historii a poučení z ní. Matematický přístup nás nenaučí pokoře ani flexibilitě, budí naopak dojem jistoty a neměnnosti. Každý ekonom by ale měl studovat to, co se stalo ve třicátých letech a během poslední krize.
Autorem je Sebastian Mallabydec.
Zdroj: The Atlantic