Německá kancléřka Angela Merkelová se 6. února spolu s francouzským prezidentem François Hollandem setkala s Vladimírem Putinem a poté se vydali za Barackem Obamou. Jednalo se hlavně o Ukrajině, ale po setkání s Obamou se na tiskové konferenci probíralo především Řecko. Řecko a Ukrajina znamenají pro Američany dvě rozdílné věci, Němci to ale vnímají jinak. Obě země totiž ukazují, jaká je nová role Německa ve světě a jak nepříjemná pro tuto zemi je.
V roce 2005 panoval v Evropě klid, Německo si užívalo jako součást celku, ve kterém může prosperovat a nemusí nést tíhu geopolitického vývoje. Dnes je ovšem úplně jiná situace. EU se nachází v hluboké krizi a mnozí z ní viní agresivní exportní politiku Německa a jeho požadavky týkající se fiskálního utahování. Je obviňováno z toho, že sleduje pouze vlastní zájmy. V určitém smyslu se Německo opět stává zemí, které se ostatní evropské státy bojí.
Rusko se nyní bojí Západu, podporuje boje na Ukrajině, zabralo Krym. Spojené státy se začaly obávat růstu moci Ruska. V Evropě roste nacionalismus. Svět tak, jak ho znala Merkelová při nástupu k moci, kolabuje. Evropská finanční krize už není primárně krizí ekonomickou, ale politickou. A krize na Ukrajině staví Německo do mimořádně nepohodlné pozice, kde by mělo hrát vedoucí roli. Musí zajistit, aby se politický problém nezměnil v problém vojenský. Co se týče Evropské unie, je pro něj situace také složitá. Na jednu stranu se snaží o to, aby se nerozpadla. Na druhou stranu ale nechce nést tíhu, kterou zachování jednoty nese.
Německá strategie v sobě zahrnuje rozpor. Němci nechtějí vystupovat asertivně či vyhrožovat. Na druhou stranu ale zaujímají pozice, které sebou asertivitu a výhrůžky nesou. Ohledně Řecka je Německo tou nejméně přizpůsobivou zemí a týká se to vlastně celé periferie. Na Ukrajině Berlín podporuje Kyjev, ale zároveň nechce zaujmout jasný celkový postoj. A v obou případech je Německo okolnostmi natlačeno do pozice, ve které se cítí velice nepohodlně.
Německo podporovalo protivládní demonstrace na Ukrajině, odsuzovalo zabrání Krymu a ruskou podporu separatistům. Ze své role významného kritika se ale snažilo vycouvat ve chvíli, kdy se ukázalo, že politický spor dostává vojenskou příchuť. Nakonec se Němci dostali do složité pozice, kdy nesouhlasí s kroky Ruska, ale nechtějí podpořit Ukrajinu vojensky. Souhlasilo se sankcemi vůči Rusku, ale zároveň se snaží o usmíření. Pro Německo jako liberálně demokratickou zemi bylo povinností podporovat demonstrace v Kyjevě, Němci ale mají problematický postoj k podpoře vojenských zásahů. V případě Ukrajiny to platí dvojnásob, protože by mohlo dojít k oživení vzpomínek, ke kterým se nikdo vracet nechce.
Podobně složitý je německý přístup k Řecku. Německo vyváželo přes 50 % HDP a více než polovina z toho směřovala do EU. Německo má výrobní sektor, jehož kapacita vysoce převyšuje možnosti jeho vlastní spotřeby. Musí mít proto přístup na zahraniční trhy, nebo se dostane do hluboké krize. V Evropě ale rostou bariéry a možná, že slabší ekonomiky sáhnou k protekcionismu. Roste vlna nacionalismu a politiky zaměřené na to, co je výhodné pro danou zemi. Pokud by Řecko ukázalo, že odchod z měnové unie i ze zóny volného obchodu je výhodný, celý systém by se rozpadl. Německo se nyní dostává do podobné pozice jako v roce 1871. I tehdy bylo ekonomicky mocné, ale také velmi nejisté. Jeho moc se odvíjela od ochoty ostatních zemí poskytnout přístup na domácí trh. Bez něj by se síla Německa zhroutila.
Německo se snaží změnit Evropu, ale jeho hrozby ztrácejí na síle. Rovněž se snaží změnit vývoj na Ukrajině, ale je chyceno do pasti ruských reakcí. V obou případech Německo nemá dostatečnou moc a musí si říkat o souhlas ostatních. Ten je ovšem těžké získat. Opakuje se tak stále to samé: Německo je příliš silné na to, aby mohlo být ignorováno. Zároveň je ale příliš slabé na to, aby si mohlo samo prosadit svou vůli. V minulosti se tato země snažila zvýšit svou moc, aby si svou vůli nakonec prosadila. Tentokrát Německo nejeví známky toho, že by se touto cestou chtělo opět vydat. Bude zajímavé sledovat, zda mu to přesvědčení vydrží.
Autorem je George Friedman.
Zdroj: Geopolitical Weekly