Mají peníze hodnotu jen proto, že stát prohlásí, že to jsou peníze? Nebo je nutné, aby všichni skutečně věřili, že jde o peníze a důvěřovali jim? Jde o staré dilema a Řecko je zemí, která by právě nyní chtěla znát tu správnou odpověď. Wolfgang Munchau na stránkách FT nedávno uvažoval o tom, že by řecká vláda měla vydávat speciální dlužní úpisy a nyní Paul Mason oživuje myšlenku peněz navázaných na budoucí daňové výnosy. Poukazuje na to, že řecký ministr financí Varoufakis před dvanácti měsíci na svém blogu uvažoval o vytvoření měny podobné bitcoinu. Ta by podle něho byla směnitelná za eura v kurzu jedna ku jedné. Byla by vydávána řeckým státem. Kdyby ji někdo držel dva roky, dočkal by se zisku, který by byl pokrytý daňovými výnosy.
Uvedené by napovídalo, že stát se svou vlastní měnou je stále solventní. Může totiž vždy vytvořit nové peníze a těmi lidem platit. Může tak vždy vytvářet deficity a používat státní finance na snížení nezaměstnanosti. Vše pouze pod jednou podmínkou – lidé musí věřit, že tento stát bude existovat i v budoucnu. Vše to odpovídá „státnímu“ pohledu na to, co dělá peníze penězi. Proč ale Řekové paralelní měnu nevytvořili? V praxi podobné pokusy byly, například v Argentině v roce 2001 či v Kalifornii v roce 2009. Zapadly ale do koše finanční historie, a to z toho důvodu, že ve skutečnosti jde o velmi hloupý nápad.
Jennifer McKeown z Capital Economics vysvětluje hlavní problémy spojené s popsaným plánem: „Kdyby Řecko mělo vlastní měnu, určitě už by nebylo členem eurozóny. Podle současných dohod je používání nové měny protiprávní. Zbytek zemí by Řecko nutil k opuštění unie. I kdyby k tomu ale nakonec nedošlo, fakticky by v eurozóně už nebylo.“ Pokud by nové daně byly vybírány v drachmách, vládní příjmy by se propadly, protože tato měna by k euru oslabila. Vláda dnes dosahuje primárních přebytků a nastala by situace, že eurová hodnota těchto přebytků by se snížila. Nakonec by tak došlo ke zhoršení schopnosti splácet mezinárodní závazky a ne k jejímu zlepšení.
Vláda by se mohla pokusit vybírat daně v eurech, ale to by při oslabující měně dolehlo na firmy a domácnosti. Nebo by vláda mohla změnit eurové dluhy na dluhy v nové měně, ale to už zní jako naprostý odchod z eurozóny. Na druhou stranu je podle nás jasné, že Řecko nyní není schopno dostát všem svým finančním závazkům a default bude muset v té či oné formě přijít. Ochotu investorů nadále mu půjčovat tedy neovlivňuje ani tak současná důvěryhodnost země jako to, jak moc budou její dluhy udržitelné po restrukturalizaci.
Zavedení paralelní měny sebou tak nese řadu negativ a nákladů, které by se objevily i v případě odchodu z eurozóny. Klíčové benefity naopak chybí. Celkově by šlo spíše o pokus zachovat si tvář, ale také o první krok ke skutečnému odchodu z eurozóny. Nelze ani ignorovat nevoli, s jakou by se ECB pravděpodobně na novou paralelní měnu dívala a jaké by to mělo důsledky pro řecké banky. Klíčovým problémem při takových pokusech zůstává prostá nedůvěra. Pokud vám vláda dává peníze, jejichž hodnota oslabuje, má to negativní dopad na samotnou měnu a následně i na přidružené systémy, včetně bank.
Autory jsou David Keohane a Joseph Cotterill.
Zdroj: FTAlphaville