Podle zákona o DPH ručí odběratel za nezaplacenou daň z přijatého zdanitelného plnění mimo jiné v situaci, kdy v okamžiku uskutečnění tohoto plnění věděl nebo vědět měl a mohl, že daň uvedená na daňovém dokladu nebude úmyslně odvedena.
V posuzovaném případě se obchodník s automobily (dodavatel) dostal do tíživé ekonomické situace a nesplácel úvěr u banky. V důsledku toho začal postupně omezovat svou podnikatelskou činnost. Rozhodl se prodat zásoby a pronajmout prostory, ve kterých podnikal. V této situaci našel dodavatel obchodního partnera (odběratele), který od něj koupil některé zásoby a uzavřel s ním smlouvu o pronájmu obchodních prostor. V této souvislosti odkoupil odběratel od banky její pohledávku za dodavatelem a provedl zápočet této své pohledávky proti dluhu, který mu vznikl z titulu nakoupených zásob a pronájmu nebytových prostor. Následně dodavatel v důsledku platební neschopnosti neodvedl související DPH a vstoupil do insolvence. Vše vyústilo do situace, kdy správce daně vyzval odběratele, aby v rámci ručení uhradil DPH neodvedenou dodavatelem. S tím odběratel nesouhlasil a celý spor se postupně dostal až k Nejvyššímu správnímu soudu.
NSS zkoumal naplnění podmínek pro vznik ručení odběratele. Řešil tak nejprve otázku, zda dodavatel jednal záměrně s úmyslem příslušnou DPH neodvést. Zde je dobré si uvědomit, že právní teorie rozlišuje úmysl přímý a nepřímý. O přímý úmysl by se jednalo tehdy, pokud by dodavatel přímo chtěl dosáhnout toho, že daň nebude zaplacena. To se v řízení neprokázalo. Avšak z důkazů vyplynul nepřímý úmysl dodavatele daň neodvést. Tento nepřímý úmysl byl podle NSS dán tím, že dodavatel od počátku věděl, že může nastat situace, že v důsledku svojí ekonomické situace daň nezaplatí a byl s tím smířen. Podle NSS byl tedy prokázán úmysl dodavatele daň nezaplatit, čímž byla naplněna první část podmínky k uplatnění institutu ručení odběratele.
Dále soud musel posoudit, zda o tomto úmyslu věděl nebo vědět měl a mohl i odběratel. Odběratel se bránil argumenty, že se v rámci celé transakce choval zcela v souladu s racionálním ekonomickým chováním a využil nabídky pronájmu nevyužívaných obchodních prostor dodavatele, což nelze mu klást k tíži. Odběratel uvedl, že neznal pohnutky dodavatele a sledoval primárně svůj podnikatelský záměr a nelze po něm požadovat předvídání toho, jaká obchodní rozhodnutí dodavatel učiní ani jaké budou mít důsledky (např. vstup do insolvence).
NSS souhlasil, že odběrateli nelze klást k tíži, že využil obchodní příležitosti. Stejně tak nemohl předpokládat, že bude proti jeho obchodnímu partneru zahájeno insolvenční řízení, ani jak skončí. Nicméně podle názoru NSS z celkového kontextu případu a vztahů mezi zúčastněnými osobami vyplývá, že odběratel měl dostatečné povědomí o tom, v jaké situaci se dodavatel nachází, a že s vysokou mírou pravděpodobnosti nebude mít prostředky na úhradu DPH. Odběratel totiž podle všech okolností věděl, že dodavatel tlumí svoji ekonomickou aktivitu, nesplácí bankovní úvěr a finanční prostředky nezíská ani z transakcí s odběratelem, neboť tyto dodávky byly uhrazeny zápočtem. Podle NSS bylo zcela zjevné, že dodavatel byl v ekonomickém útlumu již v okamžiku uzavření příslušných smluv s dodavatelem a nikoli až následně.
NSS tedy uzavřel, že správce daně ani následné soudy nepochybily, neboť podmínky pro vznik ručení uvedené v § 109 zákona o DPH byly v daném případě naplněny a odběratel má povinnost uhradit dlužnou DPH.
Uvedené rozhodnutí dává možnost nahlédnout do uvažování správců daně a také NSS. Čím užší jsou obchodní vazby mezi obchodními partnery, tím pečlivěji by měli hodnotit ekonomickou situaci toho druhého a jeho schopnost dostát svým závazkům.
Na článku se autorsky podílel i Tomáš Lízner, daňový asistent KŠB.