Ekonom Tim Taylor na stránkách The Conversable Economist píše o tom, co se dá čekat od nového předsedy Fedu Kevina Warshe. „Pro představu jsem se podíval na právě vydanou sbírku úvah různých ekonomů a centrálních bankéřů s názvem Finishing the Inflation Job and New Challenges for Monetary Policy. Co se v ní dá vysledovat o tom, jak smýšlí Warsh?
O centrálních bankách a příčinách inflace nový šéf Fedu uváděl, že inflace je volba. Centrální banky si mohou zvolit míru inflace. Stanoví úrokovou sazbu a řídí ji tak, aby bylo dosaženo inflačního cíle. Centrální banky nejsou oběťmi, inflaci nezpůsobují pandemie ani autokraté po celém světě. Úroveň inflace určují ony. K tomu Warsh tvrdil, že předpokladem cenové stability je však důvěra domácností a podniků, že centrální banky stabilní ceny skutečně zajistí. „Je na centrální bance, aby zajistila, že jakékoli šoky, k nimž dojde vně banky, budou jednorázovými jevy.“
Pokud centrální banky tvrdí, že nadměrné změny cenové hladiny ovlivňují inflaci a následně vyvolávají soubor inflačních výsledků, v jistém smyslu podle Warshe „tvrdí něco, co je proti jejich vlastnímu zájmu. V jistém smyslu říkají, že jejich důvěryhodnost byla narušena a že k inflaci dojde, protože nemají důvěryhodnost, aby ji zastavily.“ Ohledně dřívějších rozhodnutí Fedu týkajících se kvantitativního uvolňování pak řekl: „Fed po roce 2008 zavedl druhý nástroj měnové politiky, nástroj doplňkový, který má významný vliv na inflaci. S velmi aktivními změnami rozvahy máme dva politické nástroje, které nejsou vzájemně dokonalými substituty, někdy fungují protichůdně a jindy společně.“
Warsh si myslí, že pokud by nyní „přestalo tištění peněz, mohli bychom mít nižší úrokové sazby, protože bilance rozvahy ve výši 7 bilionů dolarů ovlivňuje inflaci. Malá bilance má mnoho výhod včetně nižších sazeb. Nicméně prudký nárůst rozvahy je v obdobích velkých otřesů pochopitelný. Fed byl vytvořen po panice na začátku 20. století. Takže uvedené není kritikou toho, co se s rozvahou stalo v roce 2008 nebo co se stalo v nejtěžších dnech roku 2020.“ K tomu Warsh tvrdí, že používání rozvahy centrální banky „nelze vykládat jen jako měnovou politiku v krizových dobách“.
V roce 2006 dosahovala výše rozvahy přibližně 800 miliard dolarů, nyní je na úrovni přibližně 7 bilionů dolarů. Dříve ale fungoval systém omezených rezerv, v němž se banky ohledně likvidity spoléhaly převážně na sebe. A centrální banka vstupovala na trh méně často, jen v obdobích extrémního nedostatku likvidity. Pak nastal přechod k režimu nadbytečných rezerv, ale ten nebyl skokový. A i návrat zpět ke starému modelu nebo nějakému novému nebude podle Warshe náhlý. A platí, že pokud bude centrální banka poskytovat likviditu ve všech ročních obdobích a ze všech důvodů, pak se zásadně změnila role a odpovědnost centrální banky.