Jednání věřitelů s řeckými vládními představiteli nejsou vůbec snadná. Vzhledem k tomu, že Řekové se nechystají ve čtvrtek na setkání euroskupiny předložit nový návrh reforem, dohoda je zdá se stále v nedohlednu a vrcholní představitelé EU tak uvažují o dříve nemyslitelné variantě, jak by mohlo Řecko zbankrotovat, aniž by muselo nutně opustit eurozónu. To vše s cílem vyhnout se chaosu, který by způsobil případný Grexit.
Po celou dobu řecké dluhové krize přitom převládala jasná myšlenka. Pokud dojde k bankrotu, tento šok pro Řecko nevyhnutelně skončí hromadnými výběry bankovních depozit, kapitálovými kontrolami a nakonec povede i k opuštění eurozóny. Je tedy možné, aby Řecko zbankrotovalo, aniž by došlo k tolik omílanému a obávanému Grexitu?
Riziko, že Řecko nedosáhne s věřiteli dohody a nebude nadále schopno splácet své závazky je vyšší než kdy předtím, což vede k podstatně méně konvenčním úvahám. Koneckonců, nalezení cesty, jak zamezit změně měny je daleko atraktivnější než případný chaos. Evropa by si jednak ušetřila ostudu z Grexitu, zmírnila by se panika, která by po bankrotu nastala na trzích a v neposlední řadě by se vyhnula nebezpečnému precedentu, který by mohl ohrozit důvěru ve zbývající členy eurozóny.
Nápadu ponechat Řecku euro i v případě bankrotu se stručně věnovali vysocí představitelé ministerstev financí eurozóny již minulý týden. Mnozí z nich však neskrývají pochybnosti, zda by takový plán mohl fungovat.
Nejde ani tak o plán, jako o posun v myšlení
Zastánci varianty bankrotu bez Grexitu se dělí v podstatě na dvě skupiny. Jedni doufají, že dočasná neschopnost splácet závazky konečně donutí premiéra Tsiprase k uzavření dohody s věřiteli. Ti druzí zase věří, že okamžité vyhození Řecka z eurozóny by vyvolalo nežádoucí chaos nejen v Řecku, ale i za jeho hranicemi. Řecko podle mnohých totiž v každém případě není ve stavu, kdy by bylo schopno rychle zorganizovat Grexit a zavedení nové měny.
Nevyhnutelná paralelní měna
Experti se nicméně shodují na jedné věci. Pokud Řecko neuspěje v dosažení dohody s mezinárodními věřiteli a nezajistí si tak další finanční prostředky, nevyhne se řecká vláda vydání nějaké formy paralelní měny, za účelem vyplácení mezd a placení závazků vůči vládním dodavatelům a to i přesto, že si udrží euro jako zákonné platidlo.
Cirkulace paralelních měn není rozhodně žádnou novinkou. Již v pozdním středověku obchodníci ve Florencii a v Nizozemsku platili místní pracovní síle a dodavatelům stříbrnými mincemi, zatímco větší transakce se vypořádávaly zásadně ve zlatě. A to bez pevného směnného kurzu. V dnešním světě, kde měnové kurzy kolísají v řádu vteřin, by však řízení dvou oddělených měn bylo daleko větší výzvou. V řeckém případě by paralelní měna byla pravděpodobně vydána ve formě dluhu vůči vlastním občanům.
Argentina a Kypr
Řecká vláda by však byla terčem pochybností, zda a kdy bude schopna novou měnu nebo směnky převést na eura. Řecký problém by se tak přiblížil argentinskému bankrotu v roce 2002. Vládní orgány jihoamerické země tehdy vydaly s vidinou rozpočtových problémů různé typy vládních směnek, jejichž hodnota se ovšem propadla pod tu nominální právě z důvodu pochybností ohledně jejich bonity a zároveň obav z toho, zda vydrží směnný kurz k americkému dolaru. Měnový kurz však situaci neustál. S Řeckem je to navíc ještě o něco složitější. Atény by totiž stále závisely na Evropské centrální bance, která nejenže je jedním z řeckých věřitelů, ale také tím prvním, který by v případě bankrotu dostal košem. Zároveň by však právě ECB byla tím, kdo by Aténám musel poskytnout alespoň nouzové financování, aby řecké banky vůbec překonaly zrychlující se odliv depozit. Právě tato nejistota by ovšem vedla k okamžitému oslabení nové měny proti euru a na černém trhu by se poté fyzická eura obchodovala za podstatně vyšší cenu než by byla ta stanovená řeckou vládou.
Pokud by ještě ve stejnou dobu přikročila vláda v Aténách ke kapitálovým kontrolám a zastavila by vybírání úspor v eurech, mohl by se objevit dokonce i třetí měnový kurz pro eura v bankovních vkladech. Na rozdíl od Kypru, který byl nucen přistoupit ke kapitálovým kontrolám v roce 2013, by Řecko nemělo přístup k mezinárodním záchranným fondům, které by mu pomohly s omezenou likviditou.
Zahraniční společnosti by se též mohly obávat uzavírání obchodů v nové měně, což by vedlo k nedostatku některých produktů, jako jsou léky nebo náhradní díly. V zájmu udržení důvěryhodnosti paralelní měny by však řecká vláda možná konečně musela stejně udělat to, proti čemu tolik bojuje: omezit vládní výdaje striktním fiskálním programem. A to je právě důvod, proč se mnoho ekonomů domnívá, že by se Řecko dříve nebo později eur muselo ve prospěch paralelní měny vzdát ve smyslu takzvaného Greshamova zákona: „Špatné peníze vytlačují ty dobré.“
Zdroj: WSJ