Nejvzácnější komodita a exportní vazalové

Selský rozum velí, že čím více komoditních zdrojů daná země má, tím lépe na tom je. Jenže ono se ukazuje, že někdy jsou takové zdroje spíše prokletím, než požehnáním. Například proto, že zemi a její lid nenutí k tomu, aby se sami snažili o vytváření hodnot namísto toho, aby mezi nimi probíhal boj o to, co vytvořila příroda. Jako takový typický příklad si můžeme vzít Rusko. Existuje ale jedna komodita, u níž efekt „prokletí zdrojů“ nehrozí. A shodou okolností je to ta nejvýznamnější komodita současnosti.

Globální útlum, doma relativně dobře

Nyní udělejme od nastíněného směru vyprávění malou odbočku, která nás ale přivede zpět z druhé strany a celý příběh dotáhne do finále. V pátek k nám dorazí prosincová data týkající se průmyslových objednávek v Německu, které budou po pondělním ISM indexu z USA asi nejzajímavější předem naplánovanou událostí tohoto týdne. Začněme s ISM. Následující graf tento index rozděluje na výrobní a nevýrobní sektor. Až do konce roku 2014 se cesty obou v podstatě kryly, pak ale přišel znatelný zlom: Nevýrobní sektor stagnuje, výrobní sektor (žlutě) prochází znatelným poklesem. Ten první je přitom orientovaný spíše na domácí ekonomiku, ten druhý na zahraničí.





Podobný obrázek nalezneme i v případě Německa a jeho průmyslové výroby. V posledních měsících značně slábnou objednávky ze zahraničí (červeně v dalším grafu), domácí objednávky se naopak relativně drží. Protože je tento graf dlouhodobější, vidíme z něj i to, že v podstatě od roku 2012 na tom byly objednávky ze zahraničí s růstem mnohem lépe a německé ekonomice značně pomáhaly. V USA i v Německu se tedy projevuje vliv určitého globálního útlumu, který je více či méně eliminován vývojem doma. Prosincová čísla by tento stav měla v podstatě potvrdit.




Co je doma, to se počítá

Nejvzácnější komoditou v globální ekonomice je už dlouhou řadu let poptávka. Toto téma jsem vlastně načal v předchozím příspěvku, kde jsem se zaměřil na naší až nezdravě vysokou (globální) snahu spořit. To totiž znamená, že máme nezdravě nízkou snahu spotřebovávat a /nebo investovat a tudíž využívat zdroje, které máme k dispozici, včetně (a vlastně hlavně) naší práce. Dnešní příspěvek poukazuje mimo jiné na jeden důsledek tohoto stavu:

Země jako Německo jsou považovány za silné proto, že jsou exportními velmocemi. Samozřejmě, že jejich úspěšnost na zahraničních trzích dokazuje jejich vysokou konkurenceschopnost, kvalitu produkce, silnou značku a podobné výhody na úrovni jednotlivých firem i celé ekonomiky. Jenže tyto atributy mohu mít a přesto nemusím být exportní velmocí. Tou se stávám kvůli tomu, že domácí poptávka není schopná domácí kapacity (a všechny přednosti) využít. Jinak řečeno, vysoká konkurenceschopnost je vždy dobrá, vysoké exporty jsou ale svým způsobem z nouze ctnost (nebo můžeme hovořit o další variantě na ekonomické „second-best“ řešení).

Nejlepší je mít komodity doma a nespoléhat se na jejich zdroje v zahraničí. O té nejvzácnější komoditě to platí dvojnásob, protože pokud jí nemáme, jsme do značné míry vazaly zahraniční monetární a fiskální politiky, možné politické nezodpovědnosti jiných zemí, atd. Výše uvedené grafy to dokazují. Navíc (čistými) exportními velmocemi nelze být donekonečna – pokud jsme takovou velmocí, jsme zároveň přeborníci v půjčování do zahraničí. Pokud ale mají půjčky zůstat půjčkami a ne nevratnými dotacemi, musí se po čase toky zboží, práce a peněz obrátit. Z exportní velmoci se tudíž musí stát velmoc dovozní. Třeba u zmíněného Německa se mi ale někdy zdá, že by z obou stran mince rádo jen to, co je pro něj nejlepší (hovořím o jeho vztahu k Řecku).