Popírat takzvanou sekulární stagnaci, svírající většinu vyspělých ekonomik světa, už nelze: bohatství se vrší, ale reálné mzdy sotva rostou a zapojení do řad pracovních sil má sestupný trend. Ještě horší je, že tvůrci politik nemají žádnou přesvědčivou představu co s tím.
V pozadí této stagnace je zpomalování růstu produktivity od roku 1970. Pramen přírůstků produktivity – domácí inovace – je od konce 60. let zle zanesený (zejména v etablovaných ekonomikách) a do roku 2005 se situace ještě zhoršila.
Ronald Reagan a Margaret Thatcherová na stagnaci, která už ekonomiky koncem 70. let svírala, pohlíželi ze strany nabídky. Protlačili škrty v daních z výnosů a mezd, aby povzbudili investice a růst, ovšem se spornými výsledky.
Dnes jsou sazby daní mnohem nižší, takže škrty této velikosti by vyústily v obří nárůsty fiskálních schodků. A jelikož dnes už jsou hladiny zadlužení vysoké a před námi jsou velké deficity, byla by taková opatření na straně nabídky lehkovážná.
Nejlepší a nejbystřejší mozky proto teď situaci nahlížejí ze strany poptávky a opírají se o teorii, již vyvinul John Maynard Keynes v roce 1936. Když „agregátní poptávka“ – výše reálných výdajů za domácí zboží, jež jsou domácnosti, podniky, vláda a zahraniční zákazníci ochotni učinit – klesne pod výstup při plné zaměstnanosti, výstup se omezí na úroveň poptávky. A vytratí se inovace.
Pojetí ekonomiky podle zastánců strany poptávky je však zvláštní. Podle nich je soukromá poptávka po investicích autonomní a řídí se silami, jimž Keynes přezdíval „živočišné pudy“. Také spotřebitelská poptávka je v zásadě autonomní, protože takzvaná vyvolaná část je skrze „tíhnutí ke spotřebě“ spjata s autonomními investicemi. Když tedy autonomní poptávka zaostává a chybí pracovní místa, jedinou cestou k povzbuzení zaměstnanosti a růstu jsou vládní opatření.
Tato koncepce nerozumí ani růstu, ani oživení. Ve zdravých ekonomikách kontrakční poptávkový šok spouští dva typy reakcí vyvolávajících zotavení.
Jednou takovou reakcí jsou adaptace na vznikající příležitosti. Když firmy zasažené nižší poptávkou uzavírají provozní smlouvy, jimi uvolněný prostor je k dispozici podnikatelům, kteří podnik lépe provozují – anebo mají lepší podnik. Část zaměstnanců, které propustí, založí vlastní firmy (a najme si zaměstnance). S každou recesí sice na hlavní třídě zmizí řada obchodů, ale časem ale objeví nové – a povětšinou úspěšnější.
Další reakcí je domácí novátorství – nové nápady z hlav různých podnikatelů. Když firmy zasažené sníženou poptávkou přestanou na čas přibírat zaměstnance, část lidí, kteří by vstoupili do zavedených firem, využije situaci a vysní si nové produkty nebo postupy a založí nové firmy, které je vyvinou.
Rostoucí počet snaživých novátorů lopotících se v domácích dílnách si vlastními silami dokáže zajistit část kapitálových statků. Ještě důležitější je, že přibývání nových startupů postupně vyústí v sílící poptávku po investicích – vyvolaná poptávka! – a také růst.
Někdo bude možná pochybovat. Může se na trhu dařit novým produktům a postupům, je-li poptávka nedostatečná? Jak mi vprostřed finanční krize řekl jistý novátor, jeho cílem bylo převzít trh – nebylo tedy významné, že trh, který si vzal na mušku, dosahuje jen 90 % své dřívější velikosti.
Lze tam, kde se propadly příjmy, získat kapitál? Malé firmy a startupy musí o úvěr bojovat vždy a Velká recese, která následovala po finanční krizi roku 2008, jim postavení ještě ztížila. Přesto recese houfům takových firem neznemožnila najít v Silicon Valley, Londýně a Berlíně financování. Není divu, že Německo, Spojené státy a Velká Británie už se víceméně zotavily. Růst úhrnné produktivity faktorů v USA dosáhl rekordů ve 30. letech minulého století, kdy se ekonomika propadla do Velké hospodářské krize a pak z ní díky růstu zase vystoupala.
Oživení žalostně zaostává ve dvou typech ekonomik. Francii a Itálii scházejí mladí lidé, kteří chtějí být novými podnikateli či novátory, a nemnoho těch, kteří tu přece jen jsou, brzdí pevně zakořeněné korporace a další skupiny s partikulárními zájmy. Řecku nechybí adepti na podnikatele a novátory, nýbrž systém andělského a rizikového kapitálu. Někteří Řekové založili startupy, ovšem nikoli v Řecku.
Pozorovatelé zaměření na stranu poptávky říkají, že inovace zotavení pouze komplikují, protože firmám umožňují uspokojit stávající poptávku s nižším počtem zaměstnanců. Domáhají se proto ročních investic veřejného sektoru ve výši nezbytné pro plnou zaměstnanost. Takové infrastrukturní investice by ale výrazně převýšily, co by se jinak uskutečnilo, kdyby se ekonomice umožnil návrat k vysoké zaměstnanosti prostřednictvím působení adaptivních a novátorských snah. Takové investice vyjdou draho nejen pro samotné výdaje, ale i proto, že brání adaptaci a inovacím, které by přinesly vyšší zaměstnanost a rychlejší růst.
Nadto platí, že dokud západní inovace zůstanou úzce omezené, závazek na straně poptávky k rozsáhlým a setrvalým tokům infrastrukturních investic – a také závazek na straně poptávky k podobnému toku soukromých investic – musí přinést neustále klesající výnosy, až ekonomika nevyhnutelně dosáhne téměř strnulého stavu.
Nabízení téhož starého zboží nikdy „nevytvoří svou vlastní poptávku,“ uvažoval Keynes. Jenže nabídka nového zboží ji vytvořit může. Naši stagnaci způsobují překážky bránící adaptaci a novátorství, nikoli fiskální přísnost. Naději natrvalo se z ní vymanit přináší jedině oživená dynamika, nikoli další fiskální nezodpovědnost.
Edmund S. Phelps, nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2006, je ředitelem Centra pro studium kapitalismu a společnosti na Columbijské univerzitě. Naposledy vydal knihu Mass Flourishing.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org